Jeden druhému blíž

Filozof Francis Fukuyama v eseji Identita píše, že náboženství je jedním z mála existujících nástrojů, které člověku přinášejí skutečně trvalý pocit sounáležitosti. Když sloužím bohoslužby, neděli co neděli se tváří v tvář příchozím sama sebe v duchu ptám, nakolik sounáležitost s komunitou vnímají ti, kdo sedí přede mnou v kostelních lavicích. 

Navzájem se znají mnohdy jen od vidění, vyjma neděle mezi sebou běžně žádné interakce spíš nemají. Někteří chodí pravidelně, jiní občas, sem tam někdo zavítá vysloveně náhodou. Přicházejí stále noví a noví, kteří se vracejí. Ať přijde ten, kdo přesně ví, kam v kostele sáhnout pro zpěvník a kterou stránku nalistovat, nebo ten, kdo ani netuší, že je ve sboru Československé církve, snažím se napomoct pospolité atmosféře i tím, že ve chvíli, kdy proti mně stojí jednotlivě každý návštěvník či návštěvnice bohoslužby tváří v tvář (což je obvykle při podávání svátosti Večeře Páně, při požehnání nebo když se podáním ruky loučíme), většinu z nich oslovuji křestním jménem. Mnohdy i oběma, pokud jsem dotyčného či dotyčnou v minulosti křtila. Mimo jiné je to dobrý trénink paměti! 

Teď v zimním období se k této aspoň chvilkové blízkosti přidává další, tak trochu z nouze vzniklá potřeba, a to přesun bohoslužeb z chrámu do menších, snadněji a úsporněji vytopitelných farních prostor. Tady sedí všichni příchozí skutečně bok po boku a je jen málo těch, jimž by to snad z nějakého důvodu vadilo – vidět si s druhým přes rameno do zpěvníku, slyšet, jak zpívá či jen tak přizvukuje, vnímat neklid těla na hodinu usazeného do židle.

Blízkost, sounáležitost, sdílení. Aspoň na chvíli, jednou týdně, homeopatikum světla a povzbuzení do všedních dní. Do různých nejistot a i případných osamělostí. Daří se to předávat, zpřítomnit? Naději a víru, že svět může být lepší? Sílu k aktivnímu přístupu k současnosti? Jak píšu výše, je to pro mě vlastně každotýdenní otázka, na niž se pokouším najít odpověď vnímavou a citlivou službou, která se snaží neklást podmínky. Žijeme v době celospolečenské úzkosti a také ve výrazně individualistické éře. Žít život s vědomím, že někam patřím, že někde je moje bezpečné místo, kde cítím sounáležitost, přijetí a důvěru, jako by se stávalo čím dál větším luxusem. Je to ale naše přirozená lidská potřeba, nutnost být někde „se svými“. A jsou tu s námi také naše děti, dospívající, ti, kteří jsou přirozeně nastavení na to se – minimálně v první dekádě a půl života – opírat o jistotu a pocit sounáležitosti s dospělými. Když se dívám na své syny, pořád ještě bezstarostné, žijící v přítomném okamžiku, uvědomuju si potřebu pracovat na sobě, na vztazích k okolí. Vnímám zodpovědnost za to, spoluvytvářet prostor sounáležitosti, navzdory panující nejistotě ze stavu světa a naší neschopnosti hledat účinná řešení různých problémů, jimž jako lidstvo musíme čelit.

Blíží se konec roku, čas, kdy mnozí z nás bilancují, dávají si různá předsevzetí, doufají, že příští rok bude jiný, lepší. Součástí křesťanské duchovní identity je hledat cestu, jít za světlem a pokud možno i světlem být. S vědomím sounáležitosti, s prožitkem toho, že nejsme sami, ale spojeni – a často jeden druhému blíž, než si myslíme.