Na pár dní se schovat do naprosté tmy, jen se svými pocity, myšlenkami a vzpomínkami. V některých tato představa vzbudí strach, v jiných volání. Jaký má tma vliv na náš mozek? A pro koho vhodná není?

Pobyt v ústraní není novým vynálezem – Buddha, Ježíš i poustevníci jiných směrů záměrně trávili čas v osamocené asketické kontemplaci, daleko od pestrých podnětů a lidí. Nedostatek zrakových a sluchových vjemů uleví přeplněné mysli, která má prostor zpracovat nezpracované a uvítat nové. Probudit vnitřní klid. V dnešní uspěchané době mnoho lidí toužících po zpomalení z široké palety možností volí právě pobyt v malém prostoru dokonale zatemněné chatky nebo maringotky, kam jednou za den průvodce přinese jídlo. Česko je navíc v počtu poskytovatelů „terapie tmou“ světovým unikátem. Co nás do tmy tolik láká? A má tato aktivita nějaká rizika?


Omezená zevní stimulace

Experimentům v oblasti omezené zevní stimulace a terapie tmou se na Ostravské univerzitě dlouhodobě věnuje psycholog Marek Malůš. „Terapie tmou je samozřejmě laický název, není to terapeutický směr. Výsledky studií ale terapeutický potenciál rozhodně ukazují,“ říká Malůš. Výzkumy takzvané senzorické deprivace se prováděly v USA už od padesátých let 20. století, provázela je ale pověst balancování na hraně etiky a aktivity utichly. V sedmdesátých až devadesátých letech se výzkum „terapie tmou“ oživil pod názvem omezená zevní stimulace (restricted environmental stimulation). Výsledky studií z té doby naznačují, že pobyt v prostředí s omezenou zevní stimulací podporuje procesy kontaktu s realitou. Podle Malůše však pobyt obecně nelze doporučit pacientům s duševním onemocněním. Například u pacientů s klinickou depresí by došlo ke zintenzivnění ruminací a prohloubení depresivního prožívání.

„V roce 2007 jsem prožil svůj první týdenní pobyt ve tmě, který mě mírou a trvanlivostí pozitivních účinků nakonec přiměl pustit se do výzkumu. První data studie, kterou jsme v letech 2011 až 2013 prováděli s Martinem Kupkou, jsme sbírali pomocí opakovaných dotazníkových měření třiceti sedmi klientů u Andrewa Urbiše v Rehabilitačním centru Čeladná. Po týdenním pobytu ve tmě došlo k signifikantnímu pozitivnímu vlivu na sebeúctu a sebehodnotu, úroveň všímavosti a pocit plného prožívání života,“ popisuje Malůš. „Abychom se nezaměřovali jen na pozitivní psychologické aspekty, připojili jsme i sebeposuzující psychiatrický dotazník s deseti psychopatologickými dimenzemi. Předesílám, že jsme studii realizovali na víceméně zdravých jedincích s běžnou mírou výskytu úzkostných či jiných symptomů. U nich prokazatelně po týdenním pobytu ve tmě došlo k redukci psychopatologické symptomatiky. Když jste pak stejné participanty kontaktovali s odstupem několika let, v hloubkových rozhovorech o dlouhodobých efektech jejich pobytů jsme jednoznačně odhalili psychoterapeutický potenciál. Lidé popisovali situace a zkušenosti, v nichž jsme identifikovali jak terapeutické faktory (například zvyšování vědomí a náhledu, propojování souvislostí, emoční abreakce a katarze, konfrontace s problémem či integrace zážitků a zkušeností), tak terapeutické efekty (zmíněný pozitivní vliv na sebeúctu, ale také odpočinek a zklidnění, postojová změna, vztahové přehodnocení a jiné). Tedy to, co se děje v běžné psychoterapii.“

Redukce stresu

Na rozdíl od krátkých, maximálně jednodenních pobytů ostravské výzkumy ukázaly stagnaci až mírný pokles ve výkonu kognitivních funkcí, přímo úměrně nárůstu délky pobytu. „Zdá se, že čím delší pobyt je, tím více si mozek zvykne na nižší míru stimulace a dočasně ‚zleniví‘. Nepotřebuje investovat tolik energie do zpracovávání okolních informací. Naopak se zdá, že zvládá lépe se vypořádávat s informacemi vnitřními,“ vysvětluje Malůš. V nedávném pilotním výzkumu objevil, že tma významně redukuje symptomy vyhoření. „V dnešní době jsme vystaveni přehršli podnětů a informací, zejména vizuálních a sluchových, požadavkům a možnostem, co všechno musíme, měli bychom nebo sami chceme a můžeme. Tím, jak ‚šlapeme na plyn, na výkon‘ podporujeme dysbalanci autonomního nervového systému – sympatiku a parasympatiku –, což nám působí chronický distres, podporuje rozvoj civilizačních onemocnění, náš organismus se rychleji opotřebovává a stárne. Jak jsme prokázali s kolegou Pavlem Švorcem, už u čtyřdenních pobytů ve tmě dochází k signifikantnímu nárůstu aktivity parasympatiku, což odpovídá redukci prožívaného stresu a většího zklidnění organismu. Zlepšení fungování autonomního nervového systému souvisí s naší psychofyziologickou kondicí – se schopností adaptovat se na nové podmínky, odolávat stresu. I u čtyřdenních pobytů vysokoškolských studentů, tedy mladých a zdravých jedinců, jsme díky měření variability srdeční frekvence zaznamenali zlepšení funkce autonomního nervového systému.“ Z hlediska psychofyziologického výzkumu vidí Malůš potenciál právě v této oblasti, přičemž výsledky dosavadních studií jsou připravovány k publikaci. Aktuálně se však s kolegy z výzkumného týmu primárně zaměřuje na rozšíření výzkumu i za hranice České republiky, konkrétně na Slovensko, do Polska a do amerického Oregonu.


Důvěra v prostor a opatrovníka

Z hlediska psychologického Malůš spatřuje potenciál v prohloubení výzkumu možných terapeutických efektů pobytů v prostředí s omezenou zevní stimulací. „Bylo by zajímavé navázat na dřívější studie o vlivu na zvykové, návykové až závislostní chování – například kouření nebo závislosti online světa. Zejména lákavé by pak bylo zkoumání procesu a efektu psychoterapie v tomto prostředí.“ Malůš není jen výzkumník, od roku 2011 občas působil i jako opatrovník či terapeut během pobytů ve tmě. Díky absolvovanému psychoterapeutickému výcviku může srovnávat běžné konzultace a ty vedené ve tmě a je přesvědčen, že v této oblasti je dosud neobjevený velký potenciál. Zdůrazňuje však, že aby mohl člověk z pobytu ve tmě těžit v pozitivním slova smyslu, je třeba dodržet několik hlavních zásad. Je třeba pobyt podstoupit z vlastního vnitřního přesvědčení a vidět v něm smysl. A dále je třeba mít plnou důvěru ve svého opatrovníka (poskytovatele pobytu ve tmě) i v prostor, do kterého člověk vstupuje a ve kterém bude trávit čas. „I když někteří klienti psychologické či terapeutické vedení během pobytu nepotřebují, obvykle je v menší či větší míře prospěšné, někdy až nezbytné. A v takovém případě považuji za vhodné, aby opatrovník věděl, jak s klientem odborně pracovat, a umožnil mu tak z jeho pobytu maximálně vytěžit to dobré a zároveň jej neohrozit. Takové vzdělání není běžné, nicméně jsou poskytovatelé, kteří jsou ochotni s námi spolupracovat na vědeckém výzkumu efektů pobytů ve tmě – a už tuto vstřícnost a otevřenost lze považovat za jakýsi příslib kvality. Snad díky spolupráci těchto poskytovatelů a ochotě jejich klientů účastnit se našich výzkumů dokážeme brzy mnohem přesněji a šířeji popsat jak benefity, tak rizika pobytů ve tmě, včetně různých aspektů, které k tomu přispívají,“ uzavírá Malůš.


Čistě jen být

Ve tmě byla během svých studií dvakrát v rámci výzkumu Ostravské univerzity i psycholožka Kateřina Čigášová. Strávila ve tmě dva a tři dny. „První pobyt byl velmi intenzivní i co se týče emocí, příjemných i nepříjemných. Přišla úzkost, zároveň i radost a také okamžiky, kdy se mi dařilo jen čistě být. Užívala jsem si jídlo a vychutnávala si čaj. Měla jsem zajímavé sny, první noc se mi zdálo o noční obloze. Další sny byly naopak v intenzivních barvách, jako je sytě růžová. Jako by tělu podněty chyběly a skrze sny si je doplňovalo,“ popisuje Kateřina.


Častá obava při zvažování pobytů ve tmě je úzkost a stín, se kterým se tam můžeme potkat. Jak může člověk ve tmě poznat, že je úzkost příliš silná? „Úzkost často probíhá ve vlnách. Když člověk cítí, že to ustál, a přichází zase jiný stav, je to něco jiného, než když úzkost přetrvává nebo roste. Tam se dá uvažovat o ukončení pobytu,“ vysvětluje Kateřina Čigášová. „Tady je velmi důležitá role opatrovníka, průvodce. Člověk by měl mít možnost své pocity na místě otevřít. I když opatrovník nemusí být přímo psychoterapeut, přece jen by měl mít nějakou zkušenost, i svou osobní. Měl by zvládnout normalizovat stavy, které lidi běžně ve tmě prožívají. I to může pomoci úzkost snížit.“ Kateřina sama si spíš užívala ticho. „Já jsem ve tmě chtěla být co nejvíce sama, nechtěla jsem si s opatrovníkem povídat. Bylo pro mě ale důležité tu možnost mít, už to mi pomohlo. Jiní účastníci si povídali víc, i hodinu nebo déle sdíleli s průvodcem své zážitky a pocity. Každý člověk má jiné potřeby, opatrovník by měl umět vyjít každému vstříc.“

Jak zjistit, že pobyt ve tmě je pro mě – a kdy pro mě není? „Signálem už může být jen to, že mě to láká. Pokud už tam nějaké volání je, můžu ho prozkoumat. Přijít na to, co mě volá a z čeho mám obavy. Nemusíme přitom nutně zjišťovat, co ve tmě prožili ostatní, už to nás může ovlivnit, někdy i negativně. Každý má úplně jiný prožitek, je dobré se zkusit tmě a tomu, co mi přinese, otevřít. Můžu zjistit až v průběhu pobytu, že to pro mě není – a neznamená to, že je to špatně. Když se někdo rozhodne odejít dřív, protože to tak cítí, rozhodně neselhal. Může nakonec stačit méně dní, než je standardní týden. Je důležité předčasné ukončení rozhodně nebrat jako selhání,“ říká Kateřina Čigášová, která čerstvě poskytuje možnost psychologických konzultací lidem po pobytu ve tmě, ale i před ním, například s cílem stanovení záměru. Zkusí být přímo i průvodcem při pobytech. „Stává se, že se člověk po týdnu ve tmě vrátí do běžného života a ta zkušenost a všechno, co si plánoval změnit, postupně vyhasne,“ uzavírá Kateřina s přáním, aby lidé zážitek dobře integrovali a uvedli plánované životní změny do pohybu. 


Odejít za světlem není selhání

V říjnu 2019 se na týden do tmy vydala i Michaela, vybrala si jednoho z poskytovatelů na Vysočině. „První noc v maringotce byla neklidná, s trhaným spánkem a mnoha živými sny. Moc jsem toho nenaspala a cítila se jako v horečkách. Měla jsem v noci také jeden nepříjemný zážitek, kdy jsem celá rozespalá šla na záchod a objevil se pocit totální dezorientace a chaosu, kdy jsem do všeho vrážela a dlouho nemohla najít cestu zpět k posteli,“ popisuje Michaela. Zpočátku bylo těžké odhadnout, jestli má ještě spát, nebo už je čas vstávat. 

Míša se v prostoru maringotky rychle zorientovala, zažívala klidné chvíle, meditovala, intuitivně zpívala, nahrávala si záznamy myšlenek na starý diktafon. Její mysl odříznutá od podnětů produkovala doslova proudy řetězících se úvah, přicházely idylické i děsivé představy. Čas odhadovala zejména podle bučení krávy v ohradě blízko maringotky a podle příchodu průvodce, který jí kolem poledne nosil jídlo. Brzy pocítila, že má na jídlo menší chuť a zpomaluje se jí metabolismus. Během tří nocí k ní ale přišly náročné panické ataky. „Vrátily se možná staré dětské strachy, kdy jsem se bála tmy natolik, že mi museli nechávat otevřené dveře do sousední místnosti. Kdy jsem měla extrémní strach z násilníků, vrahů, pedofilů. Kdy jsem se bála duchů a zlých sil... Možná to byl i odvěký lidský strach z neznámého, co číhá ve tmě,“ vzpomíná Michaela. „Poslední noc, kdy ataka probíhala, ale byla natolik krušná, že už jsem zvažovala, že rozsvítím lampičku nebo se podívám ven ze dveří a zakřičím do tmy. Nakonec jsem se rozhodla nic z tohoto neudělat a usnula jsem naprostým vyčerpáním.“

Míša nakonec pobyt ve tmě ukončila o den dřív, kdy se jí vrátila panika v plné „palbě“ a docházely jí síly. Otevřela dveře těsně před svítáním a procházela se zahradou kolem maringotky. Užívala si pak radost z vycházejícího slunce a přírody, která byla kolem. Následující víkend se ještě věnovala zpracovávání zážitků a regeneraci. „Dny, které přišly po tmě, pro mě byly stejně důležité jako sám pobyt. Dva tři dny jsou, myslím, nutné minimum pro vstřebání prožitků a návrat do běžného režimu.“

„Bohužel se mi nesplnilo moje přání si ve tmě důkladně odpočinout a dohnat spánkový deficit – naopak. Spala jsem skoro pokaždé velmi špatně a celkově jsem po tom týdnu měla spíš pocit celkového vyčerpání,“ popisuje Michaela. Upozorňuje, že ti, co mají sklony k intenzivnějším úzkostem, prošli si traumatem nebo mají hypersenzitivní nervový systém, by si měli pobyt dobře promyslet, s opatrností zkoumat, co je do tmy láká a zda se jen nechtějí nějakou „drsnější technikou“ posunout v osobním rozvoji, přičemž je ale pobyt ve tmě může retraumatizovat. Za svou zkušenost s tmou je Míša přesto vděčná. „Teď vidím jasněji, co mě oživuje, naplňuje, léčí a posiluje: být venku, na světle, v přírodě, v kontaktu s životem, v jeho plném a radostném prožívání,“ uzavírá.

Jitka Holasová

absolvovala mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, v roce 2020 založila projekt Digitální hyggiena a napsala dětskou knihu Chyť bizona, která pomáhá v rodině otevírat téma zdravých digitálních hranic. Je členkou institutu pro ekoterapii Klidem, zajímá se o narativní a přírodní terapii a téma vysoké citlivosti.