Dotknout se vlastního života

Důvěra a víra jsou velká slova. Dotýkají se základní situace člověka ve světě. Jsou komunikovány a tradovány skrze mýty, pohádky a náboženství. Následně pak skrze filozofii a její původní součást, psychologii. Důvěru a víru považuji za sourozence. Spoluzrozence. A ještě přidávám naději. O důvěře uvažuji jako o osobním, osobnostním a subjektovém předpokladu naděje. Víra – Láska – Naděje, to je „velká trojka“, jsou to největší síly a ctnosti…

Různé významy

Mám rád knížku Irvina Yaloma Lži na pohovce, v anglickém originále Lež na pohovce. Kniha je skvělá a také název je vtipně mnohoznačný. Jde o analýzu fenoménu lidské lži? To sama lež je analyzována a leží na pohovce? Nebo jde o doporučení charakteristické pro setting psychoanalýzy ve smyslu příkazu lehni si, tedy lež na pohovce? Nebo snad o návod, abychom na pohovce lhali? Podobně víceznačný název má i toto číslo Psychologie dnes: Důvěra v terapii. Jde o podmět? Důvěra bude chodit do terapie? Důvěra spolu s vírou jdou do léčení? S tím souhlasím, o tom bych rád uvažoval. Nebo jde o „příslovečné určení místa“ – důvěra a víra se vyskytují v místě terapie? Jistě, to je pravda. Jaký je zde jejich smysl a význam? O tom bych se také rád zmínil. A pak může jít o to, že slovo terapie je uvedeném názvu ve čtvrtém pádě jako „předmět“: důvěra v koho, v co? V terapii… Máme mluvit o tom, proč terapii důvěřovat? Jak poznat tu důvěryhodnou? Na to snad odpoví někdo jiný.

Říct si o pomoc

Když přichází klient do mé ordinace, snažím se většinou zachytit moment a motiv jeho příchodu. Nutně souvisí s důvěrou, bez ní by taková situace vůbec nevznikla. Jeho „věci“, záležitosti, těžkosti… došly do bodu, kdy se rozhodl s tím něco dělat. Rozhodl se do své situace někoho přivolat. Je to jeho okamžik, ale také jakýsi potenciální průsečík mezi mnou a jím. Souvisí se vstupním vkladem důvěry, bez které by to nešlo. 

Podobně se ptám, odkud pochází motivace mluvit v prosincové Psychologii dnes o tématu důvěry, případně víry a naděje. Prosincová „poptávka“ naděje asi vždy souvisela s největší temnotou v roce. Bylo třeba naděje ve světlo, které přijde. Ano, i dnes je svět znepokojivě temný, a důvod ptát se po naději je tedy reálný.

Nedávno jsem četl dětskou knížku, v níž se ptají koně, který tam představuje – jak to často bývá – jakousi dobrou podporující mužskou či otcovskou sílu: „Co jsi udělal v životě nejodvážnějšího?“ Kůň odpoví: „Řekl jsem si o pomoc.“ Myslím, že to souvisí s důvěrou. S důvěrou, že chvíle mé slabosti nebude zneužita, s vírou, že se mi pomoci může dostat. Nejsem dokonalý, této narcistické iluze se vzdávám, i když na ní třeba dlouho stála má hodnota a sebeúcta. Odvažuji se být i slabý, nedokonalý. Odvažuji se žádat o pomoc. To je postoj důvěry a víry. Jistě též souvisí s důvěrou, že svět je v principu dobrý a že mám naději.

Člověk s hluboce narušenou důvěrou v sebe si o pomoc říká velmi obtížně. Pokud jsem přesvědčen, že jsem bezcenný, lze k tomuto „nic a prázdnu“ těžko přivolávat někoho na pomoc. Nevěřím, že stojím za to, že bych někomu stál za to. Bojím se, že se svou zklamanou nadějí zůstanu sám a tím se mi potvrdí moje představa o mně a o světě. Potvrdí se mi moje poničená sebedůvěra a malá důvěra ve svět, což jsou spojené nádoby.