Terapeutické komunity

Učíme se od klientů. Od počátku fungování terapeutické komunity Němčice vzrostl věkový průměr účastníků ze čtyřiadvaceti na čtyřicet let. Když k nám před lety nastupovali první padesátníci, bylo to zvláštní a ptali jsme se, zda jsme na to připravení. Nyní máme ve skupině i šedesátníky, učíme se existenciálnímu přístupu v terapii a určitému respektu, který přirozeně patří starším lidem, a o to víc těm, kteří mají odvahu radikálně změnit svůj život k lepšímu. Když se u nás před lety začali častěji objevovat klienti po výstupu z vězení, nezřídka s dlouhými a opakovanými tresty, ptali jsme se, zda takoví lidé nezavedou do komunity dvojí život a kriminální chování. Již několik let u nás tvoří lidé s touto zkušeností nejméně polovinu skupiny a troufám si tvrdit, že práce s nimi je velmi úspěšná. 

Také další terapeutické komunity rozšiřují své možnosti. Některé se orientují na dospívající klienty, jiné přijímají do programu rodiče s dětmi, zaměřují se na klienty s vážnějším duševním onemocněním, existuje komunita pro lidi s poruchou osobnosti. Vzhledem k univerzálnějšímu pojetí vládní drogové politiky se v komunitách častěji objevují klienti primárně se závislostí na alkoholu. Zatím ve formě experimentu probíhá snaha zařazovat do programu komunit klienty v substituční léčbě. V zařízeních, která jsou součástí Sekce terapeutických komunit Asociace poskytovatelů adiktologických služeb, vidíme značnou pestrost v cílových skupinách a v dovednostech, které nás práce s různorodou klientelou učí. Co však mají různé programy společného, vystihuje trefně nestor amerických terapeutických komunit George De Leon v jedné ze svých přednášek pro Amity Foundation: „V léčbě závislostí je mnoho modalit. Ale žádná z nich, kromě terapeutické komunity, neslouží tak efektivně nejnáročnější a nejvíce poškozené populaci. (…) Terapeutická komunita je pro takovou klientelu první volbou.“ 

Škola demokracie

Novodobé terapeutické komunity, které u nás vznikaly a fungují v demokratické společnosti po roce 1989, mají za sebou přes tři dekády vývoje, a je tedy co rekapitulovat. Jedním z trendů, na nichž se komunity do značné míry shodují, je postupný odklon od paternalistického přístupu. Více partnerské vztahování se ke klientům, jejich větší zapojení do rozhodování nejen o vlastní léčbě, ale i o nastavení programu, obsahu jeho jednotlivých částí, povzbuzování klientů k otevřené zpětné vazbě členům terapeutického týmu, to jsou jen některé z dlouhodobých priorit v komunitách. Tato práce ale zdaleka není u konce.

Americký sociolog Robert Putnam, známý svým rozpracováním teorie sociálního kapitálu, považuje sdružování lidí, ať už ve formálních, nebo neformálních organizacích a strukturách, za školu demokracie. Zapojením do takových sdružení získávají jedinci dovednosti k prosazování svých zájmů, učí se vyjednávání, dosahování konsenzu, ochraně práv slabších, důležitosti participace na řešení obecných problémů nad rámec svého prospěchu, tedy demokratickým hodnotám.