Jsou dnešní děti sněhové vločky?

O současné generaci dětí a dospívajících se někdy říká, že jsou „sněhové vločky“, které vše intenzivněji prožívají a jsou méně odolné. Abychom zjistili více, udělali jsme malou anketu.

Čtveřici psychologů či výzkumníků, kteří s touto věkovou skupinou pracují, jsme položili dvě otázky: 

1. Co si myslíte o pojmu „sněhové vločky“ a jsou podle vás dnešní děti přecitlivělé v porovnání s tím, jaká bývala v dětství vaše generace?

2. Jak podle vás lze a nelze posilovat dětskou odolnost doma, ve škole, mezi kamarády nebo kdekoli jinde?


Alena Vávrová je psycholožka a psychoterapeutka pro děti a rodiče a rodinná terapeutka. Má soukromou praxi v Praze, je lektorkou psychoterapeutických výcviků u nás a v zahraničí a ředitelkou Institutu dětského poradenství a terapie INDEPT, spoluautorkou projektu Rodičovství jako cesta a stejnojmenné knihy.

1. Nemůžu zobecňovat na všechny děti, ale specifickou citlivost vnímám jak já, tak moji kolegové u současných dospívajících ve věku 12–18 let, zvlášť dívek, u mladších dětí zatím tolik ne. Zdá se mi, že jsou na ně kladeny mnohem větší nároky – tlak na výkon ve škole, tlak na sociálních sítích v podobě vzájemného srovnávání, tlak obrovského množství podnětů a tlak na dokonalost (postavy, dovedností, majetku, originality). Tito dospívající si prošli covidovou dobou, která narušila vztahy, řada rodin se rozpadá a společnost dospělých žije ve velkém stresu a úzkosti, často buď hodně pracují, nebo jsou doma každý zvlášť u své obrazovky. Neuchopitelnost internetového světa, ve kterém děti tráví mnoho času, se také značně podílí na jejich křehkosti. Dospívající tak zažívají častou kombinaci opuštěnosti, prázdnoty, úzkosti a nekončícího tlaku. To je těžké snášet.

2. Rozhodně lze odolnost dětí zvyšovat v každém prostředí, kde se pohybují. A také v tomto fenoménu vidím pro společnost poselství, že další generace potřebují už něco jiného, v nastavených pravidlech předchozích generací se jim nežije dobře, přikládají věcem jiný smysl. Vnímám to jako evoluční výzvu. Je pro ně k nepřežití trávit tolik času školou s frontální autoritativní výukou, potřebují mnohem víc prostoru pro dialog, sdílení, komplexnost řešení, multisenzorický přístup, vzájemný respekt. Odolnost u nich roste skrze zkušenosti toho, co všechno zvládnou s dobrým pocitem. Takže jim ty zkušenosti umožňujme a zároveň s nimi udržujme dialog, budujme vzájemnou důvěru, sdílejme své životy a buďme pevnou oporou tam, kde se potřebují opřít. Regulujme sebe a své emoce a pomáhejme dětem zvládat ty jejich, aniž bychom je kritizovali, opouštěli nebo zavalovali vlastními stresy a stavy. O moc víc, věřím, nepotřebují. 


Václav Petráš spolupracuje jako sportovní psycholog s hokejovým týmem Oceláři Třinec a řadou sportovních organizací, a to i v oblasti psychického rozvoje mladých lidí. Je autorem knihy Psychologie vítězství a v tomto roce mu vyjde další kniha Jak vychovat z dítěte sportovce, která se mimo jiné podrobně věnuje dětské odolnosti.

1. Z mého pohledu je dnešní generace dětí rozhodně jiná, ale není obecně přecitlivělejší. Podmínky, ve kterých jednotlivé generace vyrůstají, se mění nesmírně rychlým tempem – z hlediska technologií, dostupnosti informací, životního komfortu, ale třeba i toho, jak široká je škála možností při trávení volného času. Někdy mám pocit, že se na to zapomíná a že se pak srovnávají „hrušky a jablka“. 

Já osobně se potkávám se spoustou dětí, které bych naopak označil za mentálně velmi odolné. Můj pohled samozřejmě bude trochu zkreslený, protože se v rámci své profese střetávám primárně s dětmi sportovci, což s sebou samo o sobě nese nutnost vypořádávat se s určitou mírou diskomfortu. 

2. Tím jsem už vlastně otevřel téma, jak lze dětskou odolnost posilovat, protože právě sport je v tomto podle mého názoru skvělým pomocníkem. 

Nemusí pak jít pouze o jeho organizovanou podobu. V mé připravované knize se dočtete třeba o tom, jak fascinující je pro mě z hlediska rozvoje dětské odolnosti prostředí skateparků. Schválně se tam někdy jděte podívat. Garantuji vám, že vám to trochu upraví pohled na přecitlivělost dnešních dětí.

Uvidíte tam totiž děti všeho věku, které dělají náročné věci, i když jim to nikdo nenařídil. Které se tak moc snaží něco naučit a jsou natolik ochotné neustále vystupovat ze své komfortní zóny, že při těchto pokusech velmi často selhávají a padají – což je však pro ně naprosto přirozená součást snahy naučit se nový trik. Nikdo se tam z chyb nehroutí. Oklepou se, poučí se a jdou to zkusit znovu.

Každý rodič může přispět k rozvoji podobné odolnosti třeba jen tím, jak bude doma o selháních mluvit a že ze společného odpovídání na otázku „Co jsme dneska pokazili?“ pomůže vytvořit pravidelnou událost, která nebude spojena se vztekem, ale se sebereflexí a hledáním inspirace.


Lucie Sára Závodná působí jako akademická pracovnice na Vysoké škole ekonomické v Praze a Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. Věnuje se výzkumu generace Z (13–28 let) z pohledu výuky těchto mladých lidí a jejich chování na trhu práce.

1. Někteří autoři tvrdí, že pojem sněhové vločky je pejorativním označením generace Z. Já si myslím, že se tím nesnažíme ukazovat na negativní vlastnosti členů této generace, nýbrž spíše upozorňujeme na unikátnost a křehkost každého jedince. 

Americká psycholožka Elaine Aronová na základě svých měření odhadla, že asi 15–20 procent populace může projevovat vysokou citlivost. Z výzkumu, který jsem prováděla mezi českými studenty v roce 2022, vyplynulo, že za přecitlivělé lze považovat celkem 10 procent mužů a 43 procent žen z generace Z. Navíc 34 procent mužů a 55 procent žen uvedlo, že je během studií ovlivňuje jejich citlivost. Muži ve 40 procentech případů také uvedli, že si myslí, že jsou citlivější než jejich rodiče, totéž uvedlo 59 procent žen z této generace.

2. Z výzkumu mého kolegy Stanislava Tripese z Vysoké školy ekonomické v Praze z roku 2022 vyšlo najevo, že rozvoji negativních vlastností u členů generace sněhových vloček pozitivně brání sport. Data ukázala, že čím více sportovních aktivit za týden student má, tím cílevědomější a systematičtější je. Například ti, kdo běhají nebo jinak rekreačně sportují, jsou zvyklí tvrději pracovat a soustředí se na výsledky a jejich měřitelnost. Soutěžní sporty také pomáhají snížit stres u zkoušek. Z dalších výzkumů z let 2013–2020 plyne, že snižovat charakteristické negativní vlastnosti sněhových vloček pomáhají další schopnosti či vlastnosti, které jsou typicky spojené s provozováním sportu – například schopnost koncentrace, zodpovědnost, férovost, pravidelnost, redukce stresu a adaptabilita na nová prostředí. Rodina (a její podpora sportovních aktivit) a sport jako takový formulují hodnoty a principy chování, které si studenti nesou s sebou.


Daniel Žákovský je psycholog, psychoterapeut z terapeutického týmu Dalet a lektor psychoterapeutických výcviků. Věnuje se krátké terapii zaměřené na řešení. Pracuje zejména s dětmi a dospívajícími jako školní psycholog a terapeut při Orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

1. Pojem „sněhová vločka“ se pro mě nejvíce váže se slovem „křehkost“ nebo také „zranitelnost“. Nepochybuji, že děti a dospívající dnes procházejí něčím náročným a zažívají ve zvýšené míře silné a nepříjemné symptomy. Zároveň je pro mě důležité ptát se, co nám tato situace chce říct a k čemu nás to, co se s našimi dětmi děje, volá. Bylo by totiž dokonce nebezpečné vidět jen tu křehkost. A tak se snažím za sněhovou vločkou vnímat vodu, která má potenciál tvořit život – i v případech, kdy se vločka rozpadá.

2. Myslím si, že je mnoho cest, jak psychickou odolnost posilovat. V našem terapeutickém týmu například aktuálně chystáme koncept, jak odolnost posilovat přímo ve školách nebo jiných dětských skupinách. Propojujeme přístup zaměřený na řešení s cestou hrdiny, jak ji literárně popsal mytolog Joseph Campbell. Věříme totiž, že každá obtíž přináší určité volání k něčemu. A toto volání je důležitější než symptomy, se kterými zápasíme. Pokud se toto volání stane osobním posláním, pokud najdeme vhodné zdroje pro jeho uskutečnění a podporovatele na své cestě, může se začít dít něco krásného. Podle mě není život v budoucnu životem bez symptomů, ale život s vědomím, že uskutečňujeme něco cenného. Když děti díky životním okolnostem zakusí, že příběh hrdiny pojednává i o nich samých, stanou se natolik silnými, že dokážou smysluplně procházet tímto měnícím se světem.

Ondřej Fafejta