Nejlepší chleba je opečený na kamnech

Ráno vycházím na zahradu, abych si pod pumpou umyl obličej ledovou vodou. Žádná jiná po ránu není. Čistím si zuby a nořím se do ranního klidu zahrady. Teď v dubnu se už ozývají ptáci. Zatápím v kamnech, aby se dala ohřát polévka. Než se kamna roztopí a polévka ohřeje, je dost času na ranní meditaci. Křupavý krajíc chleba opečený na kamnech nic nenahradí. A na kamnech je třeba také ohřát vodu na nádobí. Po snídani dnes nádobí umývám ve velkém lavoru venku na slunci. Slunce tu dokáže dny neuvěřitelně zpříjemnit. Dveře a okna dokořán, všechno proudí dovnitř i ven. A slunce také šetří práci, umyté nádobí se na něm suší, v lavoru nechávám ohřát další vodu na mytí. Pak nanosit dřevo, naštípat třísky, ale dál už dnes topit není třeba. Dojít ke studánce pro pitnou vodu.

Ruce mám často od popela, bříška prstů trochu popálená od vaření na kamnech, za nehty špína, jsem trochu načichlý kouřem. Každou chvíli mám mokré nohavice, protože pumpa vodu chrlí trochu nekontrolovatelně. Když je zima, ráno nejdříve dlouho vysedávám u kamen a čekám. Teplota přes noc někdy klesne o deset patnáct stupňů. Teď v dubnu už ale ne.

Koupání v rybníce, po kterém na těle zůstává jemný zelený film, nestačí, a tak večer ohřívám další vodu, abych se venku v lavoru opláchl. Zatímco se polévám hrníčkem a použitá voda stéká zpět do lavoru, na nebi září hvězdy a noční ticho ruší jen moje šplouchání.

Život na chalupě je úžasný. Vzpomněl jsem si tu na báseň japonského poutníka Nanao Sakakiho, který o tom také věděl svoje:


Velkolepý den


Přinesl jsem vodu ze studánky
Nasbíral dříví do kamen
Popovídal si se sousedem

Slunce zapadá


Je něco velmi uspokojivého v tom obstarávání zcela základních věcí – aby bylo teplo, aby byla voda… Je to tak skutečné, tak bezprostřední. Když teplota v místnosti stoupne z pěti stupňů na dvacet, dostaví se pocit dobře odvedené práce. A život je také rázem o něčem jiném.

Bezprostřední kontakt s živly je navíc velmi oživující. Oheň, teplo, chlad, voda, průvan, popel, bláto… A stejně tak ty rozplývající se hranice mezi vnitřním a vnějším, mezi domem a zahradou. Zahrada je další a nesmírně důležitou místností chalupy, tolik každodenních činností se tam odehrává, ať už svítí slunce, nebo zrovna prší.

Ať už se mi chce, nebo ne, jsem v tom všem namočený až po uši. Něco je na tom hluboce správně. Jak jinak než takhle „žít v souladu s přírodou“? Tělo jako kdyby se jemnými nitkami proplétalo s prostředím. Jako když kameny v lese porůstají mechy a lišejníky. Když se vydávám do civilizace – mám tady oblíbené místo, kavárničku v zahradě u vily na hrázi rybníka, kde pobýval Karel Čapek –, přijde mi, že ty moje mechy a lišejníky jsou tam se mnou a je nám spolu dobře.

Šimon Grimmich

Autor je básník a učitel meditace.