Štěstí v Izraeli

V Bhútánu je štěstí patrné na první pohled, udeří vás do nosu a drží se vás jako klíště. Izrael je jiný; hutný, tajemný, hluboký i vyprahlý. Štěstí vás tu sice hned neupoutá, ale v těch tisíciletých zdech tam někde čeká, až ho objevíte. Cesta k němu je sice složitá, ale zato intenzivní. A spolu s ním k vám přijde celý koktejl emocí, které jsou už věky zakořeněné hluboko ve Svaté zemi.  

Hollywoodská klasika

Na pláži nedaleko Tel Avivu jsem se jednou dala do hovoru s postarší Židovkou. Popisovala jsem svůj výzkum štěstí a spirituality a ptala se ženy na to, jak moc je spokojená. 

„Jsem ráda za svůj život a za to, kde žiju. V podstatě mám dojem, že všichni v Izraeli chceme být šťastní a většinou se nám to daří. Tady v Herzliji máme třeba několikrát týdně živou muziku. My důchodci tam chodíme rádi tančit a jsme tam veselí. K tomu nám dělají radost funkční vazby v rodině a péče o vnoučata. Problém je válka, která nám kazí radost. Mám z ní hrozný strach. Zažila jsem už hodně raketových útoků. Naštěstí máme veřejnou signalizaci, která nás upozorní v případě blížící se rakety. Někteří na to mají i mobilní aplikaci.“

Židé mají jednu z nejsilnějších armád na světě, vojna je povinná pro obě pohlaví. Výjimku tvoří ortodoxní židé, kteří do služby nechodí. Když je vyhlášen válečný stav, mnoho Židů je povoláno do boje. Na toto téma jsme narazily s respondentkou Orit, která žila deset let v Austrálii, ale nakonec se s celou rodinou vrátily zpět do Svaté země. 

„Já zpátky nechtěla, hrozně jsem se bála. Měla jsem v té době dva dospívající syny a věděla jsem, co je čeká. Říkala jsem manželovi, ať zůstaneme tam, kde jsme, že nám nic nechybí, ale on mi oponoval, že nemůžeme nechat padnout naši vlast. Hodně lidí se kvůli tomu vrátilo do Izraele. I otec mě nabádal, ať se sem vrátíme. Šest milionů Židů zemřelo během druhé světové války, protože se nechránili. V Osvětimi umřeli oba rodiče i tři sourozenci mé mámy. Dokonce tam odvlekli moji stoletou prababičku, která po cestě zemřela. To je zvěrstvo. Co kdo chce od stoletého člověka?“ líčila Orit se slzami v očích. 

Utřela si slzy a pak rozechvělým hlasem pokračovala: „Takové chování si už nenecháme nikdy líbit. Slogan těch, kdo vybudovali Izrael, zní: ‚Holokaust se už opakovat nebude.‘ Proto jsme se vrátili a já musela udělat tu nejbolestnější věc ve svém životě. Před čtyřmi roky jsem poslala své dva syny do války. Nebyla jsem na to připravená. To ani žádná máma být nemůže. Nevychovala jsem je jako vojáky. Poslat dítě do boje je prostě proti přírodě. Měla jsem smrtelný strach. Naštěstí to dobře dopadlo…“

Odmlčely jsme se. Sledovala jsem plačící Orit a sama jsem měla na krajíčku. Bylo mi opravdu zvláštně. Po chvíli mi nabídla domácí koláč, a tak jsem radši změnila téma a předstírala, že mě ze všeho nejvíc zajímá, jak buchtu upekla. Orit si oddechla a vrátila se zpět k předchozímu nedokončenému tématu: „Izrael je hodně komplikované místo k životu a asi by bylo pohodlnější se usadit jinde, ale musíme bránit naši zemi. Nemáme dobré sousedy, ale co můžeme dělat. Když odsud odejdeme, historie se bude opakovat.“ Příběhy Židů jsou ohromně smutné a impozantní zároveň.