Žít zeleň světa

Na začátku devadesátých let na mě z regálů knihkupectví vykoukla kniha s tváří Václava Bělohradského a názvem Myslet zeleň světa. Z dnešního pohledu je obálka spíše grafická nuda, a když přemýšlím, co mě tehdy mohlo přivést k tomu, že jsem si knihu koupil, byl to jistě ten lehce tajemný název a pochopitelně autorovo jméno. Západně svěží, protože tehdy z úplně jiné části světa, než kterou jsme obývali a kterou jsme mysleli my, za železnou oponou. Václav Bělohradský se vrátil, aby nás znovu učil myslet. Stal se pro mě průvodcem idejí a je jím dodnes. Je to příklad člověka, s jehož názory jsem čas od času bytostně souzněl způsobem připomínajícím až uctívání a čas od času mu nerozuměl nebo mu vnitřně oponoval. Vzpomínám si i na hodnocení jeho osoby ze strany některých expertů i politiků – říkali, že je nekonzistentní, přelétavý, a pokud mě paměť neklame, mohlo tam zaznít i něco v duchu přísloví „kam vítr, tam plášť“. 

U tohoto přísloví bych se chvíli chtěl zastavit, ale dát mu velmi otevřený a živlový rozměr a možná opustit tu část s pláštěm. Vítr je pohybem vzduchu, tedy myšlení a ducha. Ještě jinými slovy dechem Země. Vítr a jeho charakter je reakcí na nejrůznější vlivy týkající se života Země. Vítr je tedy zpětnou vazbou na stávající pozemské „všechno“. Může být dlouhodobě stabilní nebo v malých okamžicích velmi proměnlivý. Bělohradský učil myslet a v devadesátkách myslet kapitalisticky. V té době to bylo něco zcela jiného, nového, svěžího a potřebného. Kdo Bělohradského sleduje, ví, že ho duch za dobu jeho působení zavál na různá místa. V poslední době se jeho pozornost mimo jiné zaměřila na tematiku antropocénu jako na éru, v níž je člověk zásadním hybatelem hlubokých, až geologicky viditelných proměn naší planety. Bělohradský nejen jako autor, ale i jako veřejná osoba „zezelenal“, dokonce s podporou zelených kandidoval do senátu, byť neúspěšně. 

Zapomenutá melodie

Nechávám se chvíli ovívat tím nepatrným dechem dnešního ranního bezvětří a duchem doby. Po včerejším horkém dni a bouřlivé noci vychutnávám jitřní chlad, svěží nehybnost, která toho tolik nabízí v drobných náznacích. Mohl bych se bosý nechat svést vlhkostí trávy, která by mě zavedla do zahrady a možná by si přivolala vůni a oheň ranní kávy. Nebo bych mohl jít dál. Podél nedalekého potůčku, jenž se letošními častými a vydatnými dešti prohloubil a prozpíval do tónů a melodií, které jsme tu už léta neslyšeli. Pak dojít až přesně tam, kde v jednom okamžiku za mnou zmizí město a já se otevřu lesu, les se otevře mně, obstoupí mě a pohltí.