Vzniká ADHD kvůli traumatu?

Spíše než jako dědičnou poruchu vykládá Matého teorie ADHD jako reverzibilní neboli vratnou poruchu a vývojové zpoždění, které má svůj původ v dětství. Má podle něj kořeny ve vícegeneračním stresu v rodině a v narušených sociálních podmínkách ve stresované společnosti. Ve filmu In Utero Maté naznačuje, že dítěti (které zdědí určité geny jako podmínku vzniku ADHD) v břichu mámy stačí k traumatizaci – a podle něj tedy ke vzniku ADHD – mámin stres, hlučnost prostředí a podobně. Ukazuje, o kolik víc se objevuje ADHD v sociálně znevýhodněném prostředí, a tím dokazuje svou teorii ohledně vlivu prostředí na vznik a rozvoj poruchy.

Gabor Maté má nepochybně pravdu, že stres a psychické trauma mají na člověka ohromný dopad a že vliv prostředí je opravdu nezanedbatelný. Má ale pravdu i ohledně příčiny vzniku ADHD?

Má pravdu Maté, nebo stovky studií za desítky let?

Trochu provokativně zjednodušujícím nadpisem chci poukázat na to, že Maté sice napsal teze o ADHD, ale odborné knihy ani studie podpořené jeho teorií nedohledáte žádné. Naopak najdete spousty studií a metaanalýz, které jako zdaleka nejdůležitější prvek vzniku ADHD uvádí dědičnost. Tyto studie samozřejmě zahrnují také vliv dalších faktorů, včetně environmentálních rizik, a zdůrazňují význam porozumění složitému vzájemnému působení různých faktorů ovlivňujících vznik ADHD. Potvrzují, že žádný jediný rizikový faktor vznik ADHD nevysvětluje a jde skutečně o problematiku mnohem komplexnější, než by se mohlo zdát z teorie Gabora Matého.

Nepříznivé zkušenosti z dětství nezpůsobují ADHD, ale neznamená to, že ho nemohou zhoršovat. Mají vliv zejména na pozornost a hyperaktivitu. 

Výzkum naznačuje, že u dětí s genetickou predispozicí k ADHD mají environmentální faktory větší vliv na rozvoj a různorodost příznaků ADHD, jako jsou hyperaktivita a nedostatek pozornosti, než u dětí bez této genetické predispozice. Jinými slovy, pokud má dítě genetické sklony k ADHD, zdá se, že jeho prostředí (například domov, vzdělávací zkušenosti, sociální interakce) má větší dopad na to, jak se symptomy ADHD projeví a jak budou vážné. Toto zjištění poukazuje na významné propojení mezi geny a prostředím a zdůrazňuje, že prostředí může mít silnější účinek na ty, kteří jsou k ADHD geneticky náchylní. Je to jinými slovy i důvod, proč mají mámy – i když se velmi snaží přistupovat s respektem ke svým neurodivergentním dětem a pracovat na sobě – často pochyby, zda opravdu dělají všechno dobře. Navíc když kolem sebe vidí ženy, které na sobě a svém způsobu rodičovství zdaleka tolik pracovat nemusejí a jejich děti se vyvíjejí v normě, jsou soustředěné, mají dobrou sebehodnotu, nebojí se ozvat, když se jim něco nelíbí, a jsou v životě spokojené. 

Russell A. Barkley, mezinárodně uznávaný odborník na poruchy pozornosti s hyperaktivitou (ADHD/ADD) u dětí a dospělých, který zasvětil kariéru šíření vědecky podložených informací o ADHD, k tezi Gabora Matého říká: „Co tady Maté vlastně naznačuje? Kdo vytváří to nepříznivé prostředí s traumatickými zkušenostmi, které podle něj způsobují ADHD? Z velké části to musí být rodina, zejména rodiče – a specificky si v naší zemi vybíráme matky více než otce, které jsou zodpovědné za výchovu dítěte. Takže co vlastně Maté nepřímo dělá? Obviňuje matky, podobně jako to dělal před šedesáti lety Bruno Bettelheim, když obviňoval matky ze zapříčinění autismu u jejich dětí. Neobviňuje jejich geny, ale způsob rodičovství, chování k dětem. Stejně jako se prokázalo u autismu, že je to nesmysl, i u ADHD je dlouhodobě prokázáno, že to, co říká Maté, je lež.“ 

Russel Barkley se jako vědec ohrazuje vůči tezím Gabora Matého striktně a možná až příliš ostře. Je zřejmé, že Maté je soucitný člověk a uznávaný praktik při práci s traumatem a závislostmi. Avšak téma ADHD, zdá se, pojímá z pohledu vědy trochu nešťastně. Snažím se zde ukázat, že nic v životě není černobílé, ani záležitosti okolo ADHD. Zároveň nemůžeme tvrdit, že vše, co Maté o ADHD píše, je nepravdivé. Trauma je skutečně něco, co může významnou měrou ovlivňovat náš život, a u lidí s poruchou pozornosti ani nemusí jít o trauma takzvaně s velkým „T“. 

Ačkoli jsou někteří odborníci přesvědčeni – a já s nimi souhlasím –, že pojem trauma je někdy nadužíván a chápán v jiném smyslu, u jedinců s poruchou pozornosti studie odhalily možnou zvýšenou náchylnost k traumatickým zážitkům nebo k odlišnému prožívání posttraumatické stresové poruchy než u jedinců neurotypických. 

Zčásti má proto Maté pravdu i v tématu ADHD u dětí, jak si ukážeme dál.