Strach z nepřátel

Není divu, že když se někoho bojíme, tak ho nemáme rádi, a snad ho dokonce pokládáme za nepřítele. Strach nám někdy pro tento postoj může poskytnout oprávnění: „Podívejte, jak strašný člověk to je!“ Ale čeho se vlastně bojíme? Toho druhého, nebo něčeho v sobě? Jaký strach v nás budí zlobu, a jaký naopak křehkost? 

Strach pod hněvem

Již slavný zakladatel novověké filozofie Immanuel Kant rozlišoval takzvané stenické a astenické emoce. Stenické (z řeckého sthenos = síla) člověka posilují – příkladem je hněv. Astenické jsou jejich opakem, a jsou tedy oslabující – třeba strach či smutek. Že je však takové rozdělování někdy složité, napoví situace týkající se deprese, u níž psychoanalytik Stavros Mentzos rozlišuje jednak podrážděný, jednak masochistický typ člověka. První typ bychom si s představou deprese nejspíš vůbec nespojili. Dotyčný si stále na něco stěžuje, je kritický a nespokojený. Součástí terapie u obou forem deprese pak může být podpora v tom, aby jedinec dokázal lépe vyjádřit ten typ emocí, který ve svém repertoáru spíše nemá: aby do sebe stažený člověk uměl vyjádřit nesouhlas, zatímco ten, kdo se kvůli smutku rozčiluje, zvládl plakat a vyjádřit, že se cítí zoufale.  

V tomto kontextu je zajímavé pojetí hněvu jako sekundární emoce, jak ho popisuje zakladatel terapie zaměřené na emoce Leslie Greenberg nebo třeba tým vědců kolem Gottmanova institutu ve své teorii hněvu jako špičky ledovce. Podle ní je hněv to, co vidíme nad hladinou, jako vrcholek něčeho hlubšího. Ta větší, skrytá část, která s hněvem nedílně souvisí, se týká „zranitelných“ emocí, jako je strach, frustrace, smutek, hanba. Greenberg a jeho žák, český psychoterapeut Jan Benda, to označují jako „niternou bolest“. Pokud se klient odváží začít zpracovávat právě tuto bolest, má šanci něco udělat i s nepříznivými projevy vlastního hněvu. Uvědomění si vlastní zranitelnosti bývá v tomto smyslu léčivé.  

Strach v politice

Častá je ovšem situace, kdy mají lidé ze své zranitelnosti strach. Pak se raději bojí nepřátel, což jim pomáhá udržovat vlastní sebeobraz, ale také daný stav. Tak tomu bývá například v politice. Právník a mediátor Billy Eddy ve své knize Proč volíme psychopaty hovoří o takzvané triádě krize. Tu můžeme vyjádřit ve třech větách: 1. Panuje krize. 2. Jejím strůjcem je padouch, který musí být zničen. 3. Je třeba následovat hrdinu, který padoucha přemůže. Dodejme, že za hrdinu se typicky prohlašuje autor této triády výroků. Čím většího nepřítele ze svého politického soupeře udělá, tím dokonalejším hrdinou se může stát. Krize se vyznačují tím, že je třeba řešit je rychle. Ti, kdo mají hrdinu následovat, se tedy nemohou příliš dlouho rozmýšlet a musí se řídit hrdinovými pokyny. To je snazší, pokud se bojí. Eddy za jednoho z takovýchto „hrdinů“ označuje amerického prezidenta Donalda Trumpa a připomíná jeho výrok: „Skutečná moc je – skoro ani to slovo nechci použít – strach.“ Tímto výrokem ale Trump nemyslel, že by se lidé měli bát jeho. Naopak, mají se bát všech těch, s nimiž může Trump jako hrdina něco udělat – imigrantů, teroristů, anarchistů, demokratů, těch, kdo pošpiňují „tradiční americké hodnoty“ a boří pomníky zakladatelů Spojených států. Má být násilné vniknutí do Kapitolu ze strany Trumpových příznivců v roce 2021 vyjádřením Trumpova hrdinského boje? A podle čeho se tedy pozná, co je útokem na hodnoty, a co naopak jejich obranou? Jako by jedno i druhé mohlo nabýt shodné podoby.