Každý čajový šálek se tě týká

„Prázdnota znamená ‚naprosto vše‘. Každá brambora, ať je jakkoli malá, s tebou souvisí. Každý čajový šálek se tě týká. Skutečná prázdnota je prázdnota, kterou nelze ani nazvat prázdnotou. Když mluvíš o nebi, vtěsnáváš ho do určitého rámce. Pravý je Bůh, který na Boha zapomněl a který dokonce přestal být Bohem. Bůh nemá jméno. Ale my ho prožíváme v každém okamžiku,“ říká zenový mistr Kódó Sawaki v knize Tobě.

„Jak se dá využít buddhistické učení o ne-já v terapii?“ Povídáme si s Míšou pod jabloněmi na konci několikadenního meditačního ústraní. Pohupujícími se listy pronikají paprsky světla. Z nedaleké ohrady se ozývají bečící ovce. Co je já?

Tak se to snažíme nějak poskládat. Teď tady sedíme, vnímáme světlo, dotek se zemí a s lavičkou, objevují se pocity, vyvstávají myšlenky, jako třeba právě otázka: Co je já? Tomu bychom mohli spolu s psychologií říkat „prožívané já“. K prožívanému já se blížíme otázkami: Co teď cítíš? Co se děje právě teď? Čeho si teď všímáš? Prožívané já se neustále mění, plyne, proměňuje se. Na chvíli mou pozornost přitáhnou ovce, pak si všimnu prolétající včely, pak zase oblaků na modré obloze. A moje pozornost bezděčně přechází od jednoho k druhému, přicházejí také nejrůznější pocity. Stín pod korunami stromů, který byl příjemný, začíná trochu studit. Vyvstávají myšlenky, zase mizí a přicházejí další. A tak se to, co prožíváme, okamžik za okamžikem proměňuje.

Prožívaná přítomnost v meditaci nebo v terapii může být nesmírně osvobozující a úlevná, protože často nabourává ztuhlost a strnulost toho, čemu se v psychologii říká narativní já. Tedy já jako příběh, já jako představa. Narativní já vystupuje do popředí například tehdy, když se představujeme nebo když vyplňujeme osobnostní test. Na škále od jedné do pěti odpovězte na otázky: „Umím se vcítit do pocitů druhých a mám pochopení pro jejich problémy… Spíše mě zajímá celkový výsledek než konkrétní detaily a fakta, která k výsledku vedou.“

Narativní já většinu z nás velmi zaměstnává. Zejména v okamžicích, kdy cítíme ohrožení nebo nejistotu. Naše mysl se často točí kolem otázky: Jsem dost? Obracení pozornosti k prožívané přítomnosti pomáhá vystupovat z často velmi omezujících nebo negativních představ o sobě, dotýkat se života, který plyne okamžik za okamžikem, ale také si více uvědomovat své skutečné pocity a potřeby. Díky tomu je pak také možné skutečně zpracovávat různá emoční zranění, a díky tomu zase i proměňovat to, jak sami sebe vnímáme a jak sami sobě rozumíme.

A tak dál sedíme pod jabloněmi, v bdělé přítomnosti, spíše než ztracení v myšlenkách. Ostatně tu bdělou přítomnost, ze které je relativně snadné rozpoznávat myšlenky jako myšlenky, a tedy i jakékoli myšlenky, které se týkají já, rozpoznávat pouze jako pomíjivé, jsme teď několik dní prohlubovali.

A právě tady je ještě třetí odpověď na otázku: Co je já, když necháme stranou vše, co se proměňuje, střídá, vyvstává a zase mizí? Co zůstane? Prosté bdělé vědomí. Vědomí, které jenom je, které předchází myšlenkám a prožitkům. Vědomí, které nekonceptuálně ví, že se objevují myšlenky, že se objevují zvuky… Vědomí prosté nějakého já není to „moje“ vědomí. Vědomí, které je neomezeně prostorné, nemá žádný střed ani okraj. Vědomí, které je tu neustále. Vědomí, v jehož prostoru samotném vyvstávají myšlenky a pocity, v nichž se dokážeme úplně ztratit a nebýt pak bdělí ani přítomní. Vědomí, které je zároveň od toho všeho odděleno. Pak je možné se ptát: Je mé vědomí bolesti samo o sobě bolestivé? Je mé vědomí zmatku samo o sobě zmatené?

Díky tomu se můžeme více a více dotýkat vnitřní svobody a zároveň také jasněji nahlížet, jak naše konceptuální mysl utváří naše vnímání prostřednictvím svých rozlišujících pojmů. Když se však mysl utiší, když ji jasně nahlédneme, dotkneme se bdělého vědomí, v němž jakékoli rozlišení na já a druzí mizí, ve kterém se dotýkáme neuchopitelné prázdnoty, jež je plností otevřených možností. Naše vědomí já se tak může významně proměnit, když se zahlcená mysl stále více a více osvobozuje od svých navyklých reakcí a představ, včetně představ o jakémkoli já. Pak možná, řečeno slovy zenového mistra Kódóa Sawakiho: „Objevíš sám sebe ve svém protějšku. Objevíš sám sebe ve všech věcech, v šálku čaje i v dřevěných sandálech.“