Sublimace – proměna vnitřního zla

Karel dlouhodobě zpracovával svoje dětství a jednou se od psychoterapeuta dozvěděl o technice pozorovatele. Chtěl si ji vyzkoušet, a tak si představil scénu, kdy je mu asi tak deset let, leží na něm jeho čtrnáctiletý bratr Ludvík, koleny tlačí na jeho nohy, dlaněmi drží jeho ruce, aby se Karel nemohl hýbat. Potom dělá, jako že na Karla plive. K takovým „hrám“ docházelo pravidelně a občas při nich slina opravdu spadla na Karlův obličej. Karel si ale vybavil jednu konkrétní scénu, při níž ležel pod bratrovou vahou v obývacím pokoji. Otec jako obvykle nebyl doma. V místnosti ale seděla Karlova matka a věnovala se svým koníčkům. Karlovi tato scéna utkvěla proto, že – jak si postupně uvědomil – tehdy nechápal, proč se ho matka nezastane. Tento aspekt pro něj byl emočně nabitější než to, co mu dělal bratr. Na základě techniky pozorovatele zkusil jít do matčiny hlavy s cílem hledat tam odpověď, proč do celé věci nezasáhla. Karla pak napadlo, že si matka v danou chvíli říkala: „Ludvíku, jen mu nandej.“ To ho velmi překvapilo.

Psychoterapeut Karlovi doporučil, aby to celé chápal jako myšlenkový experiment. Možná nejde o matčiny opravdové pocity, nicméně vypovídá to o tom, jak asi Karel matku v tu chvíli vnímal. Karel přemýšlel, proč by si takovou věc mohla matka vůbec myslet. Napadlo ho, že byl jako dítě trochu jiný. Postupně přestal chodit ven hrát si s ostatními dětmi a raději si doma četl. Rodiče vůči tomu vyjadřovali určité obavy, které se u nich doma vznášely ve vzduchu: je Karel připraven pro praktický život? 

Pak šel Karel ještě hloub a ohromeně si uvědomil jednu věc. V té době se vyvíjela jeho sexualita a Karel se doma „převlékal“. O co přesně šlo, Karel nespecifikoval a psychoterapeut se neptal. Bylo ale zřejmé, že se za to Karel stydí a že matka (na rozdíl od otce a bratra) věděla nebo aspoň tušila a styděla se také. Karel popisoval, jak přísná chvílemi dokázala být. Karlovi došlo, že jeho matka, ač mnohdy tak laskavá a milující, v sobě měla i tvrdou nazlobenou stránku a že si někde hluboko ve fantazii ono „Ludvíku, jen mu nandej“ klidně představit mohla. 

Karel, jehož jméno i identifikační údaje byly samozřejmě změněny, mi dovolil tento příběh vyprávět proto, abych na něm mohl rozvinout téma (domnělého) zla a toho, jestli můžeme něco udělat pro to, abychom vnitřní zlo obrátili v dobro.