Turecko – maják v bouři

Turecké štěstí je skutečně velké sousto, které se špatně žvýká nejen nám, ale i samotným Turkům. Jedno je ale jasné jako červená turecká vlajka: Turkům není nic jedno. A nám není jedno Turecko.

„Vážně tady chcete zkoumat naše štěstí? Nechcete se spíš zabývat naší rozhořčeností? O tom bychom vám zajisté pověděli víc,“ odfrkl si Volcan, zatímco jsme s ním a jeho rodinou večeřeli blízkovýchodní dobroty. 

„Chceme najít alespoň střípky štěstí ve vašem rozhořčení,“ pokrčil rameny Matouš. 

„Hm, tak to hodně štěstí,“ ušklíbla se Volcanova manželka Banu. 

„Něco vám přece musí dělat radost a dávat energii každému dni, který prožijete…,“ dodala jsem. 

„Říkala jsi starost?“ zařehtal se Volcan, zapálil si cigaretu a pokračoval: „Ukažte mi na Turka, který je teď šťastný! Ekonomika je bídná, vláda nám nedává svobodu, soudy jsou zkorumpované, vzdělání nemá žádnou úroveň, imigranti nám berou pracovní pozice… Když nemáš konexe a nedáváš úplatky, nedostane se ti ani dobré lékařské péče. Nemůžeš nic…“

„… jenom sedět a nadávat,“ přisadila jsem si. 

Skupina přísedících se štiplavé poznámce hlasitě zasmála. 

„Koukám, že smysl pro humor vám nechybí,“ povytáhl Matouš obočí. 

„Ironii, sarkasmus, černé i světlé vtípky… všechno berem,“ zachechtal se Volcanův bratr Deniz. „Je to obranný mechanismus, který nás drží nad vodou.“

„Rádi si stěžujeme i šprýmujeme. Oboje nám jde skvěle,“ vmísila se do hovoru nejstarší Volcanova dcera Aisha. 

Na okamžik na nás zasvítilo světlo z majáku. Humor je turecké palivo, ona síla, s níž obyvatelé kráčejí vstříc svým dalším bouřlivým dnům. A spolu s ním je to ale i horká krev, díky které nepřestávají bojovat za to, co chtějí pro sebe a své blízké. 

„Za náš národ se budeme vždycky bít. Jsme patrioti; tak to bylo, je a bude,“ pronesl s vervou a hrdostí v hlase další dotazovaný, Ohmar. „Normálně bych neublížil ani mravenci, ale kdyby nás někdo měl ohrožovat, tak jsem odhodlaný buď zemřít, nebo zabít.“ Byl to jeden z dalších velmi družných a pohostinných Turků, které jsme potkali, požádali o rozhovor a oni nás na oplátku pozvali na večeři i se svou hlučnou širokou rodinou. Ostatní příbuzní přikyvovali a halekali slova podpory. Jejich kolektivní ražení houstlo a sílilo jako podhoubí začínající revoluce. 

„Ty jo, jde z vás opravdu ohromující energie,“ pronesla jsem do pléna, zatímco jsem si prohlížela rozohněné snědé tváře. 

„Válku tady naštěstí nemáte, ale když vás takto vyburcují pouhá slova, věřím, že byste opravdu zakročili a Turecko bránili svými těly,“ pokračoval zamyšleně Matouš. Na chvíli se odmlčel, vyškrabal z misky poslední zbytky hummusu a pak dodal: „Když ale zůstaneme u aktuálních záležitostí, jako je intenzivní nespokojenost s vládou, korupcí a chatrnou úrovní školství, jak toto napětí ventilujete? Jste akční, kujete pikle a protesty, abyste šli za lepší kvalitou života?“

Matoušova řeč na nějakou chvíli všechny okolo odzbrojila. Seděli nehnutě a mlčky civěli do prázdných talířů.

„Turecký boj zůstává u slov,“ pípl do ticha Ohmar a trochu se začervenal. Spustil tak ohlušující vlnu neutichajícího švitoření. Rodina mezi sebou diskutovala v rodném jazyce a my se v tom víru ztráceli. 

„Abyste tomu rozuměli,“ pronesla důrazně Esma, načež všichni utichli a obrátili na ni zrak. Ta si jen odkašlala a pevným hlasem pokračovala: „Jsme hodně temperamentní, a potřebujeme se tedy nějak vybít. Se všemi jsme se tady shodli, že do války bychom šli a bojovali za svou vlast až do posledního muže. Jenže současná situace je jiná. Není sice tak strašná jako válka, ale cítíme se hrozně bezmocní. To nás neuvěřitelně frustruje. Ve válce bychom se vybili, ale teď nemůžeme. Bojíme se. Prezident Erdoğan si políčil na každého, kdo hlásá jemu nevyhovující pravdy. Ti lidé dopadli špatně. Nechceme skončit jako oni, tak radši svěsíme hlavy a neděláme nic…“

„Jenže to napětí v nás houstne a houstne,“ navázal plynule Ohmar, „a tak ho alespoň ventilujeme do stížností –“

„Ty nám jdou dobře,“ skočila mu do řeči Esma. 

„– které pak přetavíme do úlevného humoru. Zasmějeme se nad hořkostí života, mávneme rukou a vrhneme se vstříc dalšímu dni,“ dokončil Ohmar myšlenku. 

„A takhle to je pořád dokola,“ pokrčila rameny jeho mladší sestra Yasmin. 

Na svých cestách Tureckem jsme se ptali i ostatních obyvatel na toto téma a odpovědi se shodovaly s tím, co nám vysvětlila Ohmarova a Volcanova rodina. Někteří naši respondenti se vzdali postu vysokoškolského učitele, protože cítili nesvobodu v tom, co jim politická situace nakazovala říkat před studenty. Vyslechli jsme i kruté příběhy o uvěznění jejich přátel. Z Turků vyzařuje síla a houževnatost, na jejichž pozadí se však schovává strach, který nám ale dokázali pádně zdůvodnit. 

A humor a stížnosti? To přece není ani pro nás „turecká vesnice“.