Uvědomit si, že jsme nebyli dobří rodiče

S přibývajícím věkem mají lidé tendenci bilancovat svůj život. Začínají více přemýšlet o svých rozhodnutích, zpětně hodnotit své vztahy a uvědomovat si i to, kdy a kde se staly chyby. Tato introspekce je často provázena pocitem lítosti za promarněným časem. Když se starších lidí zeptáte, co by ve svém životě udělali jinak, kdyby jim znovu bylo dvacet, často slyšíte odpovědi jako: „Neměla jsem dost odvahy být sama sebou a příliš často jsem svůj život přizpůsobovala očekáváním druhých“, „Zbytečně jsem se stresoval“ nebo „Bývala bych víc cestovala“. Tím nejpalčivějším poznáním však bývá to, že se lidé dobře nechovali ke svým dětem a z různých důvodů se s nimi přestali stýkat. 

Příliš pozdě?

Profesor gerontologie Karl Pillemer z Cornellovy univerzity a autor knihy 30 Lessons for Living: Tried and True Advice from the Wisest Americans (30 lekcí pro život: vyzkoušené a pravdivé rady od nejmoudřejších Američanů) je jedním z předních amerických odborníků zabývajících se rodinou a výzkumníků v oblasti stárnutí. „Pokud dojdete na konec života bez jakékoli lítosti, pravděpodobně jste neprožili moc zajímavý život,“ tvrdí s nadsázkou. Zároveň však dodává: „Nemohu uvěřit tomu, kolik času lidé ztrácejí malichernými hádkami, záští a zbytečnými obavami.“ 

Pillemerův výzkum se zaměřuje především na to, jak se vyvíjejí rodinné vztahy a jakým způsobem ovlivňují kvalitu života v průběhu stárnutí. „Ti nejnešťastnější starší lidé, se kterými jsem mluvil, byli ti, kteří měli vážný konflikt s dítětem a ztratili s ním kontakt. Téměř všichni litovali, že se více nesnažili o usmíření, nepožádali o odpuštění, neomluvili se nebo se nepokusili navázat komunikaci dřív, než bylo příliš pozdě,“ uvedl Karl Pillemer v rozhovoru pro server today.com. „Ačkoli mnozí z těchto lidí mají skvělé vztahy s ostatními, právě nevyřešený konflikt s dětmi jim stále působí velkou bolest.“ 

Rozkoly rodičů s dětmi, které vyústí ve vzájemné dlouhotrvající odcizení, jsou možná častější, než se může zdát. Například jedna má známá, říkejme jí třeba Veronika, se už asi deset let prakticky vůbec nestýká se svou mámou. Výjimečně jí na pár hodin „půjčí“ syna, například na Vánoce nebo narozeniny. „Nikdo mi v životě neublížil tak jako ona. Opakované pohlavky, nadávky, neustálé ponižování, a to jenom kvůli špatným známkám nebo tomu, že jsem podle ní špatně uklidila. Vím, že sama zažila velmi podobnou výchovu od své matky, několikrát mi například vyprávěla, že ji její matka, moje babička, za trest zamykala do sklepa a ještě k tomu zhasla světlo. Navíc se mnou máma po rozvodu zůstala sama a měla to těžké i po materiální stránce. Ani tak jsem jí způsob, jakým se ke mně jako ke své jediné dceři chovala, nikdy neodpustila,“ říká Veronika, která zároveň dobře ví, že se její matka kvůli jejich poničenému vztahu trápí. „Na omluvu je ale už příliš pozdě,“ stojí si za svým Veronika. „Rány, které mi způsobila, jsou až moc hluboké.“ 

Co může vést k tomu, že je vztah rodiče s dítětem poznamenaný do té míry, že dojde k přerušení nebo zásadnímu omezení vzájemného kontaktu? A je to nevratný proces? Jedním z hlavních důvodů bývá neschopnost rodiče porozumět potřebám dítěte v různých fázích jeho vývoje. Každé vývojové období klade na rodiče specifické nároky – od potřeby bezpečí a lásky v raném dětství přes podporu autonomie a sebevědomí v adolescenci až po respektování individuality v dospělosti. Když rodiče tyto potřeby dítěte ignorují, zaměří se jednostranně na disciplínu nebo kladou přehnaný důraz na akademické a materiální úspěchy, často to vede k narušení citového propojení. Tento deficit emocionální podpory zanechává u dítěte pocit nepochopení, opomíjení, či dokonce nedostatečné hodnoty, což může být základem budoucího odcizení.

A jak už jsme ilustrovali na případu Veroniky, často jde o jakési mezigenerační trauma: rodiče, kteří sami vyrůstali v prostředí s kritickým nedostatkem lásky a empatie, mívají tendenci přenášet tyto vzorce chování i do vlastního rodičovství.

Péče jako zátěž

Zanedbané vztahy ovlivňují i praktickou stránku života. Tradičně se očekává, že se děti postarají o své stárnoucí rodiče. Lidé, kteří byli v dětství zanedbáváni, však často nemají dostatečnou motivaci tuto péči poskytovat. V rozhodování, zda a jak se o rodiče postarat, tak hraje kvalita výchovy velkou roli. Vyplývá to ostatně z mnoha studií: děti, které mají negativní vzpomínky na své dětství, jsou méně ochotné investovat čas a energii do péče o rodiče, pokud cítí, že jejich vlastní potřeby byly kdysi ignorovány. Výsledkem tak bývá emocionální odstup, který nemusí být vědomou formou „pomsty“, ale může být přirozeným důsledkem neschopnosti navázat hluboký vztah. Děti si do dospělosti nesou psychickou bolest a nedostatek důvěry k vlastnímu rodiči. Například podle studie nazvané The Role of Attachment in Current and Future Parent Caregiving (Role vazby v současné a budoucí péči o rodiče), zveřejněné v magazínu The Gerontologist, existuje významná souvislost mezi kvalitou výchovy a vnímáním „morální povinnosti“ postarat se o rodiče. Děti, které zažily citově podpůrné prostředí, mluví o péči jako o přirozené povinnosti, zatímco děti z problematických rodin mají větší tendenci delegovat péči na profesionální instituce. 

V případech, kdy děti vnímají péči o rodiče spíše jako nepříjemnou povinnost, může dojít k několika scénářům: pečující se mohou cítit „zahnáni do kouta“ společenským tlakem nebo pocitem viny, ale péče se stává zdrojem stresu, konfliktů a vyčerpání. Tato dynamika může vést k vyhoření, kterému se někdy říká caregiver burnout (vyhoření pečujícího). Tento termín označuje stav fyzického, emocionálního a duševního vyčerpání, jež může postihnout osobu, která pečuje například o člena rodiny. Obvykle je provázený pocity smutku, úzkostí, únavou či zdravotními obtížemi, může se ale objevit i hněv a podrážděnost vůči osobě, o kterou je pečováno. Kromě nadměrného pracovního vytížení a nedostatku podpory to může způsobit i konfliktní vztah, který s opečovávaným máme.