Můj otec figuroval jako takový sluha

Vyjádřil jste, že vás vaše matka nerespektovala. Můžete o tom říct víc? 

Matka především nerespektovala mého otce. V podstatě si vždycky prosazovala svou – buď silově, tedy agresivní argumentací a křikem, nebo manipulativně – fňukala, plakala, udržovala tichou domácnost. Otec se zpravidla konfliktům vyhýbal. Po hádce, která většinou znamenala jeho prohru, se v našem malém bytě stahoval do své dílny, kde se uklidňoval tím, že tam dělal pořádek. Matka, asi aby uvolnila atmosféru a ulevila si od pocitu viny, si z něho ještě dělala legraci. Vadilo mi to a často jsem se stavěl na jeho stranu, stejně jako moje starší sestra.

Matka byla velmi úzkostná. Od doby, co jsem se narodil, pracovala jen na poloviční úvazek. Většinu času byla tak nějak ve svých myšlenkách a denním snění. Zpětně moc nemám pocit, že by mě opravdu vnímala. Byl jsem velmi živý kluk a uhlídat mě byla její noční můra. Mám dojem, že se o mě starala spíš jako o nějakou věc, která hrozí, že se rozbije. Necítil jsem nedostatek lásky, ale množství různých zákazů a trestů bylo enormní. Pamatuju si, že když jsem chodil do první třídy, našel jsem starý kalendář, kde byly matčiným písmem uvedené výčty, kolik ran dostanu na holý zadek – například když vlezu otci do psacího stolu. Byl jsem tedy poměrně často bit, což u mě vedlo k tomu, že jsem si vůči těmto trestům vybudoval určitou rezistenci.

Matka dost trpěla tím, že jí můj otec, z jejího hlediska, nevěnoval dostatek pozornosti. Většinu mého dětství vstával brzy do práce. Po práci ještě nějakou dobu hrál s kolegy komorní hudbu. Pak přišel domů, najedl se a často si sedl ke klavíru, což mu matka vytýkala. Mám dojem, že se vzdal odpovědnosti za řízení rodiny, figuroval spíš jako takový sluha, dokonce tak sám o sobě mluvil. Když ho matka zranila, zpravidla se nebránil, nechal to sebou projít – a stahoval se do sebe, za hradbu své intelektuální a morální převahy.

Po příchodu z práce se většinou věnoval mé starší sestře. Myslím, že ho to prostě víc bavilo, mohl s ní hrát čtyřručně na klavír nebo řešit zajímavé matematické úlohy. Také nám byly přiděleny hudební nástroje a bylo rozhodnuto (patrně otcem), že po matce „zdědím“ housle. Kvůli tomu jsem tedy většinu svého provozování hudby trávil s matkou. 

Do školy jsem nastoupil až v sedmi letech. Všechno mi šlo úplně samo a strašně jsem se nudil. Už v první třídě jsem přinesl občas poznámku. Ve skutečnosti jsem nedělal žádné extrémní potíže. Naše paní učitelka byla moc hodná, ale zpětně jsem se dozvěděl, že byla alkoholička a někdy jí prostě „tekly nervy“. Matka problém nafukovala. Podezírám ji, že (vědomě, nebo nevědomě) přišla na to, že jde o téma, kterému se můj otec musí věnovat a musí se s ní o něm bavit. Zavedli mi tedy v první třídě kartičku, do které mi paní učitelka každý den psala, jestli jsem „zlobil“. Když jsem „zlobil“, dostal jsem pět ran řemenem. Když jsem následující týden „zlobil“ podruhé, zvyšovalo se to na deset a tak dále. Aby se to snížilo zpátky na pět, musel jsem prostě týden „nezlobit“ vůbec, což bylo téměř nedosažitelné. Nakonec to skončilo tak, že mě otec každý týden řezal pětadvaceti ranami, než rodiče konečně společně uznali, že to nikam nevede. Nicméně zveličování mých školních problémů pokračovalo. Na třídní schůzky chodili rodiče celou moji školní docházku včetně střední školy společně, obcházeli se zbědovaným výrazem ve tváři všechny učitele a vraceli se domů zachmuření a se špatnou náladou, ačkoli jsem nosil celou základní školu domů samé jedničky.

Během adolescence jsem se divoce zkoušel z matčina vlivu vymanit. Kouřil jsem a pil, každý den tři a více piv. Matka mě činila odpovědným za svoje emoce a snažila se mě dále kontrolovat. Nesměl jsem například zůstávat přes víkend bez rodičů sám doma. Nakonec mě poslala k psychologovi, který mi po několika sezeních řekl, že jsem úplně v pořádku a že by k němu spíš měla začít chodit matka, což se doma přešlo s humorem a dále se k tomu nevracelo.

Asi nejlepší ilustrace matčina nerespektu proběhla po mém rozvodu. Stěhoval jsem se z bytu 2+1 do garsonky. Matka se sestrou mi chtěly pomoct, a tak mi objednaly uklízečku – o kterou jsem se ale neprosil. Já jsem jim volal, že nemá cenu, aby tam uklízečka chodila, protože v garsonce není momentálně vůbec k hnutí, a aby ji odvolaly. Situace dopadla tak, že ráno dorazila matka s náhradním klíčem a řekla, že tam uklízečku stejně vpustí. Já jsem ji nejdřív v klidu opakovaně poprosil, aby opustila byt. Nakonec na mě začala křičet a fyzicky se se mnou prát a já ji musel šetrně vystrkat na chodbu, než pochopila, že už to se mnou takhle nepůjde. Bylo jí tenkrát kolem šedesáti let a mně přes třicet.

Zajímavé je i to, že po rozvodu se moje bývalá manželka často o většině věcí (například vyzvedávání dcery) dohadovala s mojí matkou nebo sestrou, aniž by mi kterákoli z těchto stran dala vědět, na čem se domluvili. Moje žena věděla, že mě tím raní a poníží. A matka se sestrou zase hrály hru, že jsem stejně neschopný budižkničemu, který stejně o ničem nerozhoduje. Sestra například přede mnou říkala svým dcerám, že se mnou nesmí přecházet přes přechod. Moje postavení v rodině bylo tragické.

Jak byste popsal současný vztah s otcem a sestrou? 

Vztah s otcem mám teď už asi docela dobrý. Dřív se mě snažil „motivovat“ negativní zpětnou vazbou, dnes už vycházíme dobře. Sestra, která vystudovala prestižní školu v zahraničí, se vůči mně celý život vymezuje jako vůči někomu neschopnému, defektnímu. Mám pocit, že ke mně přistupuje spíš z pozice mužské energie – racionálně, dominantně, agresivně.