Dokážeme si to odpustit?

Vánoční stromky jsou jen jedním z mnoha příkladů tradic, které nás vedou k zamyšlení nad tím, co si můžeme odpustit. Blížící se postní doba přináší další podobnou výzvu. Letos sice Popeleční středa připadá až na pátého března, ale čtyřicetidenní půst do Velikonoc se tím nijak nezkracuje. Každý rok si kladu otázku, jak tento čas využít pro své osobní zrání. Nejsem katolička, takže takzvaný přísný půst od masa nedodržuji, ale i tak považuji půst za zajímavý experiment s vlastní vůlí a schopností odpustit si něco i přesto, že si to můžu dopřát.

Vnitřní boj

Vzhledem k tomu, že zříct se masa pro mě není nijak náročné (preferuji spíše vegetariánskou stravu) a alkohol v podstatě nepiju, snažím se hledat jiné oblasti, kde se můžu zkoušet omezovat. Cukr, sociální sítě, zbytečné partnerské šarvátky – to jsou daleko větší lákadla.

Každý rok dlouho váhám, pro kterou postní oblast se rozhodnu, a velmi zřetelně si uvědomuji, jak se chci celé akci vyhnout. Přemítám nad „racionálními“ důvody, proč bych se do půstu neměla pouštět (třeba covid byl výborná polehčující okolnost!), proč bych ho měla zkrátit, stanovuji si výjimky (jen jednu sušenku denně a v neděli dortík!) a myslím při tom s výčitkou svědomí na některé ze svých klientů nebo známých, kteří s určitými typy závislosti bojují. Je totiž snadné se vnitřně povyšovat nad alkoholika, když jsem v životě nevypila ani jedno pivo, protože mi prostě nechutná. Ale odepřít si byť jen kostičku čokolády je pro mě zatraceně těžké. Vždyť vlastně „o nic nejde“ a hořčík přece všichni potřebujeme!

Přizpůsobit tradice realitě naší doby

Závislí však můžeme být i na daleko méně „návykových“ látkách. Cestování na jih v době, kdy u nás vládnou čtyřicetistupňová vedra – protože v létě se přece musí jet k moři; zájezdy do uměle zasněžovaných horských středisek – protože zimní dovolená je přece na lyžích; nákupy předraženého zboží – protože na Vánoce si přece musíme dávat dárky; ohňostroje, které znečišťují ovzduší – protože Nový rok se bez nich přece neobejde. A mohli bychom dlouho pokračovat…

Držet se tradic bez ohledu na to, co se kolem nás děje, se zdá být… zvláštní. Vystoupit z generacemi prošlapaných cest a udělat něco jinak vyžaduje odhodlání a rozhodnutí něčeho se vzdát, něco opustit i něco si odpustit! Proto se i v těchto každodenních situacích snažím vědomě volit cestu, která obsahuje alespoň trochu askeze a odklání se od „tradičního“ konzumu. Ale v souladu s tradicí Popeleční středy si zároveň sypu popel na hlavu – ne vždy se mi daří nad sebou vyhrát. Časem si pak taková selhání snažím odpustit a adekvátně je odčinit.

Vánoční stromek je tradice mladá, a přesto tak zakořeněná. Možná bychom si už teď mohli položit otázku, jaké nové tradice vzniknou, pokud se rozhodneme něco změnit. Budeme jednou svátečně oblečení chodit do míst, kde bývaly lesy, a vysazovat malé stromky? Netěší mě představa, že to bude nutné, ale nové tradice se možná zrodí právě z takových smysluplných akcí – a jednou nám budou připadat stejně přirozené jako ty dnešní.

Doufám, že tradici masového pěstování a řezání stromků si odpustíme dřív, než vymřou naše lesy. A také doufám, že nám příští generace odpustí, že jsme některé zvyky nezměnili dřív.