Psychedelika jako cesta k uvědomění

V roce 1948 Světová zdravotnická organizace (WHO) publikovala definici: „Zdraví neznamená nepřítomnost nemoci, nýbrž je stavem fyzické, duševní a sociální pohody.“ Na nějaký čas to stačilo. Nicméně definice se vyvíjejí stejně závratně jako lidstvo, jeho vědomí a technologie.

V roce 2005 definovala WHO duševní zdraví jako stav subjektivní pohody (well-being), kdy je člověk schopen uplatnit svůj potenciál, zvládá běžný stres, je produktivní a prospěšný svému společenství. V jistém ohledu se tak „funkčnost“ a produktivita staly dalšími ze stavebních kamenů duševního zdraví. Asi nemusím zmiňovat, že mezi námi existuje celá řada lidí, kteří, ačkoli jsou funkčními členy společnosti – chodí do práce, platí účty a podobně –, trpí závislostí v nejrůznějších podobách. Závislostí, která pomalu ničí život jim i jejich okolí.

Jako studentka adiktologie jsem se učila definice pojímající „problém“ závislosti z hlediska projevů, které jsou pro závislé společné. 

V Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN), jež patří k nejdůležitějším zdrojům světového zdravotnictví, se můžeme dozvědět o syndromu závislosti, který se projevuje prostřednictvím behaviorálních‚ kognitivních a fyziologických stavů jakožto důsledků opakovaného užití nějaké substance. Člověk se pak může zařadit do kategorie závislých, když pociťuje výraznou touhu po psychoaktivní látce, mnohdy tak silnou, že mu narušuje sebekontrolu. Alarmujícím aspektem je také preference užívání před dalšími aktivitami, které dříve naplňovaly potřeby a přinášely radost, ale objekt závislosti se stal přednějším. A nakonec jsou zde i fyzické příznaky spojené se zvyšující se tolerancí a s ní souvisejícím somatickým odvykacím stavem. 

Z jistého úhlu pohledu je však tato definice značně krátkozraká. Nejednou jsem se dostala do roztržky s dalšími adiktology kvůli označování i jiných aktivit a typů chování, které nezbytně nebyly spojeny s užíváním žádné substance ani s těžkými fyzickými příznaky abstinence, za závislost. Člověk možná necítí bažení a tělesnou potřebu neúnavně upozorňující na nutnost užití, ale například u sportu může cítit úzkost a rozmrzelost z toho, že si nezacvičil. Úzkost je projev spíše psychický, nicméně tlak potřeby může být stejně intenzivní a neschopnost zastavit, mít dost, neublížit sobě samému může být obdobně destruktivní. Pokud nám cvičení nepřináší radost, ale spíše slouží k přesměrování pozornosti, k útěku – z těla, z přítomnosti, i od samotné úzkosti z toho, že jsme si nezacvičili –, není to v principu stejné, jako když užíváme substanci, abychom necítili abstinenční příznaky? 

Za závislost můžeme označit opakovanou, silnou tendenci k chování, které postrádá význam z hlediska přežití (není pro život nezbytné), a naopak disponuje velkým potenciálem pro nezamýšlenou újmu. Z hlediska adiktologie jde o bio-psycho-socio-spirituální problém – tedy o problém, který se velmi výrazně (obvykle) projevuje v těchto oblastech života: ničí tělo, narušuje psychiku, je destruktivní pro vztahy a postrádá niternou duchovní oporu. 

Čím to, že někteří proplouvají životem bez tendencí lapit sami sebe do sítě opakujícího se chování, které může více škodit než prospívat? Jak to, že někteří vědí, kdy mají dost, a jiní prostě pustí uzdu, což v některých případech znamená střemhlavou cestu do vlastní záhuby? 

Útěk od bolesti 

Gabor Maté, kanadský odborník na léčbu závislosti, protagonista filmu Moudrost traumatu a také autor knih zabývajících se tematikou závislosti, vývojovým traumatem či společenskými otázkami, radí: „Neptejte se, proč závislost, ale proč tolik bolesti.“

Gábor Maté také říká, že trauma není nutně náročná životní událost, která se člověku stane, ale vnitřní reakce na ni. Nejde tedy tolik o to, co se stane, ale jak se to odrazí v našem nitru a jak s tím naložíme. 

Představte si, že je prožívání reality tak nesnesitelné, že cítíte nutkání neustále vyhledávat podněty k tomu, abyste realitu nemuseli zakoušet takovou, jaká v přítomnosti je. Cokoli, co alespoň na chvíli zaplaví mozkové buňky dopaminem (hormonem přinášejícím mimo jiné pocit naplnění a spokojenosti), je vítáno. Cokoli, co umožní vnímat realitu jinak – nebo ji třeba nevnímat vůbec –, je vyhledáváno. Jakákoli změna prožívání přináší úlevu, protože bytí bolí. Fyzicky i psychicky. Nutno dodat, že bolest, o které mluvím, nemusí být vědomá – pro to, abychom od ní utíkali a snažili se eliminovat její symptomy, si ji uvědomovat nemusíme. Paradoxně, když před ní utíkáme, bolest většinou v nitru roste – a důsledky útěku jsou horší než pár metaforických puchýřů po maratonu.

Jako děti prožíváme realitu obvykle jinak – snad více v přítomnosti, bez ohledu na minulost a také beze strachu z budoucích dní. Nicméně dospívání jako by u většiny lidí v určitou chvíli odemklo skříňku posuzování, hodnocení, kritiky, nutkavých myšlenek, pochybností a dalších zákoutí mysli, která člověka nenechají v klidu (zvlášť v dnešní společnosti přehlcené obsahy sociálních sítí a rychlým řešením takřka všeho). Identifikace s myslí a jejími pochody pak může vést k ubližování sobě samému. Naplňuje se pohár, který není bezedný a na jehož obsah můžeme – podle způsobu myšlení a přístupu k těmto myšlenkám – nahlížet buď jako na pomalé otravování, anebo kultivaci sebe sama. Forma určuje výsledek.

V psychiatrii se často setkáváme s poněkud zastaralým pohledem, který vnímá duševní onemocnění i závislost jako formy mozkových dysfunkcí, které způsobují specifické poruchy a léčí se určitými léky. Je pravda, že neurobiologie zde hraje velkou roli a je možné ji ladit a ovlivňovat skrze farmaka či jiné látky. Modernější přístup však chápe význam psychických zranění, jež způsobují přetrvávající utrpení, které však lze optimálně léčit skrze holistické přístupy. Mezi ně patří i změněné stavy vědomí. K takovému přístupu se přiklání i zmíněný Gabor Maté nebo třeba již zesnulá žena Stanislava Grofa Christina, která napsala knihu Žízeň po celistvosti, v níž se věnuje právě tematice závislosti a neuhasitelné potřebě zalepování prázdného místa v nitru čímkoli, co na chvíli pomůže.