Když láska přestává prospívat

Slovo závislost je obtěžkané různými obsahy a významy, které si do něj promítáme na základě své zkušenosti. Potíž může být v tom, že nejde pouze o vlastní zkušenosti s látkovými nebo nelátkovými závislostmi, které bychom našli v patřičných diagnostických manuálech, ale i o zkušenosti s blízkými osobami se závislostí či kulturně-společenskými normami, které naše vnímání závislostí formují. 

Při rozšiřování definic závislostí a jejich analogií v různých oblastech života se také můžeme dotýkat našich vztahů. Při závislosti jsme obecně přitahováni k určitým podnětům, jež opakovaně vyhledáváme a u nichž nedokážeme ovládat své impulzy. Intenzita i negativní důsledky se liší... Závislosti někdy mohou být plíživé – až nečekaně se například ocitneme v situaci, která se nám vlastně nelíbí. Nejinak tomu bývá v případě závislostních vztahů. 

Závislosti ve vztazích mohou mít dvojí podobu. Zaprvé může mít jeden partner či oba dva sklon k různým závislostem, což ovlivňuje dynamiku vztahu. Zadruhé může jeden z partnerů vykazovat znaky závislosti na tom druhém. K takovým znakům patří strach být sám, časté rozcházení se a opětovné scházení, neustálá potřeba potvrzování a validace, upřednostňování vztahu před péčí o sebe, potíže s uplatňováním kontroly a neexistence života mimo vztah. V tématu závislostních vztahů se však pohybujeme na pomyslné hraně. Jeho křehkost spočívá v riziku, že posuzování sklouzne do zjednodušování typu „protiklady se přitahují“, generalizování jako „ženy jsou závislejší“ nebo strašení „pokud někdo vykazuje dané znaky, rychle pryč“.

Možnost dýchat 

Závislostní vztahy se mohou jevit jako hluboké, intenzivní a naplněné láskou, ale často nás mohou v různých ohledech svazovat, omezovat v životě, který bychom rádi vedli. Můžeme se ptát, kdy nám vztahy začínají škodit? Kdy už nejde o kompromisy, ale spíš o vězení? Závislost na druhé osobě může postupně nahrazovat osobní identitu, potlačit potřebnou autonomii a vytvořit cyklus, který je těžké přerušit. 

V závislostních vztazích tak můžeme pozorovat nadměrnou emoční nebo fyzickou potřebu druhého. Partneři se často stávají zásadním zdrojem pocitu naší vlastní hodnoty, bezpečí nebo štěstí. Mnohdy můžeme zažívat potlačení individuality, kdy upozaďujeme vlastní potřeby, přání nebo hodnoty. Přestáváme sami sobě důvěřovat, cítíme se bez druhé osoby nekompletní. Chování druhého nutkavě kontrolujeme, neustále ho monitorujeme nebo ovlivňujeme. Zažíváme nadměrný strach z opuštění, ze ztráty, z odmítnutí. 

Jak už začíná být patrné, mnohdy nejde o jednoduchou rovnici, ve které by nás nějaký podnět zkrátka přitáhl takovou silou, že bychom si nemohli pomoct. Do pomyslné rovnice či příčinné souvislosti vstupují mnohá „dobrodružství“ v podobě úzkostí, nezpracovaných traumat a nejistot z dětství. V případě, že jsme vyrůstali v nestabilním nebo emocionálně zanedbávajícím prostředí, můžeme mít sklon vyhledávat intenzivní blízkost, abychom vyrovnali deficit z minulosti. Nízká sebehodnota nás může tlačit k tomu, abychom hledali potvrzení a uznání u partnera. Společenské normy a mediální idealizace pak mohou posilovat kulturní tlaky, které zdůrazňují myšlenku, že partner by pro nás měl být „vším“, a mohou vytvářet nereálná očekávání.