Rodina je základ – ale už nevíme čeho

„Jaké jsou roky narození vašich prarodičů?“ ptám se klientů, když si vybavili data narození svých rodičů. Už několik let črtám během prvních dvou až tří setkání genogram každého klienta. Na velkou čtvrtku schematicky zaznamenávám nejen osoby, které tvořily původní rodinu, ale i předchozí generace, které měly na dětství a dospívání mých klientů nějaký vliv. Někdy je to ale těžký úkol. Co o sobě v rodinách vlastně víme?

Jako psychoterapeutka si na problémy svých klientů formuji profesní názor. Každý odborník si postupem času tvoří osobitý terapeutický styl, který je založený na teoretické průpravě během psychoterapeutického výcviku, na zkušenostech se skupinou klientů, se kterými často pracuje, a také na vlastním charakteru a životních hodnotách. Já se na počátku spolupráce vždy zabývám rodovou historií svých klientů. Zajímá mě, odkud pocházeli jejich rodiče, jak se seznámili, za jakých okolností se klienti narodili a jaké vztahy v široké rodině panovaly. Tyto informace mi pomáhají vciťovat se do klientských příběhů a spojovat jejich současné potíže s minulostí. Nelze ale jednoduše předpokládat, že všechny naše problémy mají kořeny v dětství nebo že za ně nesou odpovědnost výhradně rodiče. Nicméně vztahové, situační a ekonomické klima, ve kterém lidé vyrůstají, má velký podíl na tom, jaké hodnoty a postoje budou klienti zastávat a s jakými představami budou do dospělého života vstupovat.

Vymodlený jedináček ve fungující, materiálně zabezpečené rodině pravděpodobně nastoupí velmi odlišnou životní dráhu než prostřední dítě matky, která byla po porodu opuštěna svým původním partnerem, našla si jiného a do dvou let s ním měla další dítě. Navzdory sociálním experimentům a snahám o rovnostářství nejsou naše startovní pozice nikdy zcela srovnatelné. Přijmout osud, do kterého jsme se narodili, a (přesto) žít svůj vlastní život, může být dlouhý proces sebepoznávání.

Klíčová data osobního životopisu také propojujeme s historickými událostmi, které měly na všechny rodiny dopad – často ale velmi odlišný. V Česku a Slovensku jsou to v posledním století zejména obě světové války a roky 1948, 1968, 1977 či 1989.

Slepá místa

Neznalost základních dat o přímých předcích mě někdy překvapí. Představuji si, jak opuštěné byly rodiny bez prarodičů, ale také jak nutné bylo někdy vazby zpřetrhat, aby se nová rodina mohla pokusit o svůj vlastní vývoj. Prázdné části papíru výmluvně zvýrazňují nejen chybějící data, ale i kus vlastní historie. Tato prázdnota může odrážet nemožnost pochopit některé souvislosti nebo najít pro předky soucit a porozumění – bez ohledu na jejich chování. Odpuštění je samostatná disciplína, ke které se dostáváme až v pokročilejších fázích terapeutického procesu.

Rekonstrukce historie

Minulost nikdy zpětně nesestavíme dokonale. Střípky historek, rodinná mytologie ani fotografie nedokážou plně zachytit trable, dilemata či problematická rozhodnutí našich blízkých. Takovouto rekonstrukci ale ani nemáme v terapeutické praxi za cíl. Daleko více nám jde o pochopení, do jakého společenství jsme se narodili a jak nás naše okolí svým chováním a svými (ne)žitými hodnotami ovlivňovalo. Když si uvědomíme, že naše současné problémy často nevznikaly jen v nás, ale jsou důsledkem širšího rodinného kontextu – bolesti, příkoří, nezvládnuté agrese, marných pokusů o lepší život –, uleví se nám. K takovému prozření se však potřebujeme propracovat. Pokud nám chybí relevantní data, je to náročná práce plná ticha, těžkých otázek a bujných fantazií.

Romány nejen pro ženy

Naštěstí můžeme čerpat inspiraci z krásné literatury. V posledních letech vyšlo několik románů, které nám zprostředkovávají rešeršemi podložený vhled do života generací našich babiček i pradědů. Sága Šikmý kostel od Karin Lednické pojednávající o životě na Karvinsku začíná před více než sto lety; Hana, Hotýlek a další díla Aleny Mornštajnové dávají nahlédnout do problematických období druhé světové války; Žítkovské bohyně či Bílá Voda od Kateřiny Tučkové se věnují perzekvovaným skupinám žen v období komunismu; o nepředstavitelně těžkém ženském údělu i částečné emancipaci na východ od nás pak pojednává Guzel Jachina v knize Zulejka otevírá oči. Všechny autorky propracovaným „psychoterapeutickým“ pohledem vyprávějí poutavé příběhy obyčejných lidí v obyčejných dobách.

I přesto, že tato díla nepojednávají o našich vlastních rodinách, poskytují nám neuvěřitelně bohatý obraz o době, ve které naši předci žili. Nabízejí nám pohled na manželství, která měla zejména ekonomický smysl (protože žena se bez muže neuživila a muž se bez ženy neobešel), na důležitost vztahů v rodině, které byly zásadní k přežití (protože neexistoval sociální systém), i na přísnou dětskou výchovu, která měla zajistit materiální budoucnost rodičům, až nebudou soběstační.

Naším úkolem není tuto dobu hodnotit. Naším úkolem je pochopit pozice našich předků, kteří jednali tak, jak byli vychovaní svými rodiči v době, kdy svět byl jiný. Možná už dnes začínáme vnímat, že i naše děti a vnoučata budou vyrůstat v úplně jiném světě než my.

Terapeutická práce s rodinnou historií nabízí paradoxní možnost: pomáhá klientům nahlédnout vlastní potíže z širší perspektivy, čímž jim ulevuje od pocitu viny nebo selhání. Zároveň však otevírá prostor pro hlubší pochopení a přijetí jejich rodinného dědictví – včetně chyb, traumat i nevyřčených příběhů.

Rodina je základ…

… státu!, dere se nám na jazyk. Ale zároveň tušíme, že tato doba už je dávno pryč. Postmoderní chaos, který nás ovládá na všech možných úrovních, vstoupil i do rodinných vztahů a vazeb. Každá rodinná role je zpochybněná, každý stereotyp si žádá novou definici. Hroutí se nám společnosti, protože jsou zhroucené rodiny? Nebo je to naopak? Potřebujeme se vůbec?

Aforismus Pavla Kosorina z titulku tohoto článku si můžeme upravit do prostého Rodina je náš základ. Bez znalostí o své rodině a předcích můžeme být odsouzeni k tomu, že budeme stále znovu hledat, kým vlastně jsme – často skrze opakování stejných životních problémů nebo nevědomé přejímání vzorců, které nám neprospívají. Porozumění své minulosti nás neomezuje, naopak nám dává svobodu. Svobodu rozhodnout se, co si z rodinného příběhu ponecháme, co změníme a jak budeme psát svou vlastní kapitolu. Takový proces může být dlouhý, ale zároveň přináší větší vnitřní klid, smíření a přijetí – nejen sebe sama, ale i své rodiny. A to je důležitý odkaz, který snad ocení i naši potomci.