Krásná poctivá prasklina

„Tak obrázky dorazily, máte krásnou poctivou prasklinu na vnitřním menisku, za mě zcela na artroskopii kolena,“ čtu si na benzince cestou na retreat e-mail od doktora, který se díval na moje snímky z magnetické rezonance. „Co myslíš, že je artroskopie?“ ptám se Terezy, snad s trochou naděje, že by to nemuselo být to, co si myslím, že to je. „To bude operace.“

Zatímco na parkovišti pijeme kávu z kelímku, cítím úlevu, že konečně po různých vyšetřeních a fyzioterapiích vím, proč mě koleno bolí. Pocit úlevy ale velmi rychle střídají naléhavé myšlenky: „Proč zrovna já? Jít na operaci se mi teď v životě ani trochu nehodí!“ Po chvíli tyto úvahy ustupují jiným, rozvážnějším: „Tohle se asi v životě nikdy úplně nehodí. A proč někdo jiný? Proč ne já?“ Pocit vlastní důležitosti jde trochu stranou, přichází náznak přijetí.

Cestou po dálnici mi hlavou víří představy, jak trávím nekonečné hodiny a dny na gauči, nic mě nebaví a jen čekám, až zase budu moct chodit… Přemýšlím nad tím, jestli bude lepší na gauči ležet v únoru, nebo v březnu... Celkově si najednou přijdu tak o dvacet let starší.

Večer si ve volné chvíli u kamen zjišťuji informace. Kde a co je vnitřní meniskus? Googlím si obrázky a objevuji své vlastní tělo. Umělá inteligence artroskopii popisuje jako „miniinvazivní operaci“, což zní celkem povzbudivě. Operace může obnášet odstranění části menisku, jeho šití nebo transplantaci. Snad se tomu dá věřit…

Na retreatu se tentokrát s Terezou zaměřujeme na procesově orientovanou psychologii. Ta přináší velmi podnětné rozlišení mezi primárním a sekundárním životním procesem. Zjednodušeně řečeno, primární je to, co je nám blízké a s čím se identifikujeme. Sekundární je naopak to, co je nám vzdálenější a co nepatří k naší primární identitě. Sekundární se často projevuje jako to, co nás dráždí nebo co odmítáme. Tělesný symptom, bolavé koleno, je krásný příklad sekundárního procesu. Já, kterému se zrovna ani trochu nehodí operace, je příklad primárního procesu. Procesově orientovaná psychologie hledá cesty, jak sekundární životní proces integrovat do primární identity a díky tomu docházet větší vnitřní celistvosti, protože „jde o to, žít všechno“, jak píše Rilke.

„Skrze sekundární proces promlouvá budoucí život,“ říká Tereza. Možnosti, které náš život chtěl žít, se nejprve ukazují jako sekundární proces. A to je potřeba dodat, sekundární proces se často ukazuje také v tom, co nás láká, přitahuje nebo do čeho se zamilováváme…

Když si druhý den o e-mailu povídám s ostatními, s překvapením zjišťuji, kdo všechno už má koleno operované a kdo naopak operaci kolene už roky odkládá. Dozvídám se různé tipy. Než se koleno vrátí do původního stavu, bude to trvat rok a půl. Ideální je začít s kolenem cvičit ještě před operací – pochopitelně, pokud to jde –, následná rehabilitace je pak rychlejší. Otevírá se přede mnou úplně nový svět, o kterém jsem ještě včera nevěděl téměř nic. Přitom je to svět i mého kolene.

Když večer ležím v posteli a nemůžu usnout, vzpomenu si na to spojení „krásná poctivá prasklina“. Začínám na ni být vlastně hrdý. „Krásná poctivá prasklina.“ Představuji si, jak asi vypadá, a najednou se mi vybaví píseň od Leonarda Cohena, ve které se zpívá: „There is a crack in everything, that's how the light gets in… Ve všem najdete praskliny, těmi se dovnitř dostává světlo…“ Jaké světlo asi vchází tou krásnou poctivou v mém menisku? Více empatie a soucitu vůči kolenům druhých? Hlubší vědomí naší lidské křehkosti? Zastavení a zpomalení?

Obraz nekonečné nudy na gauči nahrazuje jiný obraz. Pár týdnů v ústraní, v tichu, v meditaci. Jen já a ta krásná poctivá prasklina. Život sám přichází s novými nečekanými cestami a já se těším, co přinesou, co mi dovolí zažít a co mi umožní se naučit. Usínám s dobrým pocitem, že mě čeká dobrodružství.