Trochu víc místní

„Na zenu je mi sympatické, že vybízí k tomu, přistupovat ke všemu stejně, se stejnou otevřeností, se stejným soucitem,“ říká Aneta, když se u krbu nahřívám. Jedno s kočkami a ořešákem ale zatím úplně nejsme, shodujeme se, když v jedné knize narazíme na pasáž od mnicha Dógena: „Studovat cestu znamená studovat sebe. Studovat sebe znamená zapomenout na sebe. Zapomenout na sebe znamená tvořit s ostatními jeden celek.“

„Studovat cestu…“ to se dnes hodí. V bílém listopadovém dni totiž vyrážíme prozkoumávat cesty a místa v okolí. Cesty, kterými bychom mohli v září putovat, místa, na kterých by se nabízelo spát pod širákem s větší skupinou. Je to pokaždé docela šifra. Najít trasu, kterou by se dalo za den ujít a která by propojila nalezená místa. Cestou by neměla chybět voda. Civilizace spíše pomálu. A všechno by to mělo být hodně krásné.

Tak studujeme mapy, prohlížíme obrázky, které vyfotili ti, kdo krajinou šli před námi, ptáme se v hospodách, vyrážíme ven autem, ukazujeme prstem z okýnka, někde se zastavíme a pokračujeme po svých jen tak za nosem.

To „jen tak za nosem“ dnes vypadá především tak, že se snažíme jít po cestách a úbočích, kam svítí slunce. Ve stínu vždycky zrychlíme a ruce zaboříme hluboko do kapes. V mrazivém vzduchu a pod jasným nebem vše září a působí daleko průzračněji než jindy.

Už po pár krocích mě zarazí, jakým živoucím dojmem na mě krajina působí. Je tak vzdálená barevným plochám, změti linií a vrstevnic, do kterých jsme se dívali před chvílí. Tohle je živé. Tohle je něco, k čemu bychom se měli vztahovat podobně jako k té kočce na verandě. „Péče, láska, soucit,“ jde mi hlavou. Jenže tohle je větší než kočka.

Krajina se mi zdá jako obrovský živočich. Pulzující. Dýchající. A nadaná obrovským vědomím. Jako kdybych na pěšině mezi vysokou suchou trávou hladil její srst. Najednou mi připadá, že možná daleko spíše než my ji zkoumá ona nás. Zpochybňuje. Vyvádí z míry. Klade otázky. Co jsme? Co tady vlastně děláme? Mezi promrzlými kalužemi hledáme místa a představujeme si: jaké bude tu v září spát? Chceme si ověřit, že to, co se na mapě jevilo jako dobrý nápad, je takové i ve skutečnosti.

Ano, kvůli tomu jsme sem sice přišli, brzy však tyto záměry pouštíme. Vlastně mnohem víc nás teď zajímá, kam nás krajina zavede, co je za zatáčkou. Co je na druhé straně hřebene? Možná z toho něco poskládáme a zcela jistě to nějak poskládá nás. 

Nejraději bychom už jenom navždycky šli. Převládá důvěra v to, že jsme součástí něčeho většího, co nám světlem a teplem vyznačuje cesty. Součástí obrovského živočicha, kterému je třeba naslouchat a pečovat o něj – vždyť k němu patříme. A když budeme pozorní, znenadání nám ukáže něco, co na žádné mapě nikdy není. Nakonec přestáváme mluvit, protože s přicházející tmou a mrazem nám nejde dobře artikulovat.

Když jsme v autě zase rozmrzli a povídali si o tom, jestli jsme něco našli a co to bylo, co našlo nás, auto po zledovatělé silnici místo toho, aby pokračovalo dál do kopce, začalo klouzat z kopce dolů. Cedule „Cesta se v zimě neupravuje“ jsem si ve tmě nevšiml. Tak jsme si vyzkoušeli, jaké to je auto na ledu zastavit, zajistit pomocí kamenů, pak holýma rukama nahrabat pod kola dostatek zmrzlé hlíny, aby nesjelo ze srázu a nám se ho na úzké silničce podařilo otočit a opatrně se po ledu vrátit pár set metrů zpět dolů na udržovanou silnici.

Cesta zase studovala nás a my jsme cestou zpátky z kopce zase mlčeli. Asi jsme si zpracovávali to, jak se to celé rychle seběhlo a jak blízko průšvihu jsme byli. Když jsme to pak večer v zenovém centru, už jako dobrodružnou historku, vyprávěli Jirkovi, bylo mu všechno hned jasné: „Tamtudy by nikdo místní v zimě v životě nejel.“

Cesta studovala nás a my jsme se díky tomu stali pokornějšími. A také trochu víc místními. A s hlínou za nehty i trochu víc jedno s kočkami i s ořešákem.