Smysluplný život díky přesahu

Na úvod bych rád upozornil, že tento článek je pouze jedním z mnoha pohledů na téma „přesahu“ a je ovlivněn tím, že je sepsán existenciálním analytikem a logoterapeutem. Text místy obsahuje přesahové myšlenky, které mohou znít komplikovaně. Když se však rozhodnete dát jim čas a prostor, zjistíte, že zas tak složité nejsou...

Mám rád svou práci. Baví mě, když sedím s lidmi a naslouchám jejich životním příběhům a v rámci terapeutického rozhovoru se jim snažím dodat naději v tom, že jim může být dobře. Ale kromě toho, že mě těší s lidmi rozmlouvat, naplňuje mě také to, že se mi občas poštěstí s nimi zažít velmi smysluplný moment. Psychoterapie je něco jako „tréninkové středisko“, takový bezpečný prostor, ve kterém si klient může zažít třeba to, že vztahy nemusí být zraňující, jak mnohokrát zakusil v minulosti. A tuto pro něj „přesahující“ zkušenost si lze následně přenést zpět do života mimo prostory ordinace.

Příležitost pocítit přesah nabízí terapeutický proces také mně – psychoterapeutovi. Mohu se od svých klientů učit, mohu se jimi nechat obohatit. Klienti mě svými životními příběhy mohou transformovat. A jakým způsobem se to děje? Můžete si to představit třeba jako v rodině. Říká se tomu sociální učení a probíhá to všude tam, kde k sobě lidé mají blízké vztahy. Vzájemně se tedy od sebe učí(me) také v kontextu terapeutického vztahu.

Existenciální moment v psychoterapii

Měl jsem jednoho klienta. Byl to cizinec. Neuměl česky a nikdo přesně nevěděl, odkud se u nás vzal. Celý jeho příběh jsme společně s kolegy na psychiatrickém oddělení skládali postupně. Pomyslnou červenou nití však byla jeho zmatenost, distanc, který si držel od personálu, a především utrpení, které z něj sálalo. Tento cizinec mě jednoho dne zahlédl na chodbě oddělení a zajímal se, kdo jsem. Představil jsem se mu a on mě požádal o pohovor. Byl z Blízkého východu a mluvili jsme spolu anglicky. Od začátku jsem měl chuť a ambici udělat dobrou intervenci. A kdo ví, třeba i zjistit, s kým vlastně máme tu čest a co tohoto člověka trápí. Avšak čím delší dobu jsme spolu strávili, tím víc jsem si uvědomoval, že moje role teď a tady je o tom, abych poslouchal. Cizinec mluvil, mluvil a mluvil. Občas mi umožnil doptat se na něco, co mě zaujalo, ale na mé otázky, které se mu nelíbily, prostě neodpovídal.

Bylo zřejmé, že je zoufalý z toho, že se ocitl na psychiatrii, ale ještě větší zranění mu způsobili někteří lidé, které poznal na své cestě. „Jsem strašně osamocený… jako by se mě lidé štítili a já nevím proč,“ bylo hlavní sdělení jeho zpovědi. Vyprávěl mi o tom, že v jeho rodné zemi ho celá rodina vnímá jako duševně nemocného a chovají se k němu jako k malému dítěti. Sdílel se mnou svou touhu „žít naplno“ a nebýt pouhou loutkou druhých. Proto se údajně rozhodl, že odletí do Evropy, bude cestovat a poznávat svět. Nikomu z rodiny o tom neřekl, koupil si letenku a odletěl. Během pár týdnů navštívil několik evropských států a poté Prahu, kde byl okraden a v následné beznaději a marnosti odvezen na psychiatrii.