Když se já znovu stává součástí my i Země

Před necelými sedmi lety mě oslovila úvaha Alberta Einsteina, že nemůžeme vyřešit naše problémy stejným způsobem myšlení, jakým jsme je vytvořili. Od té doby jsem se začal do integrace nořit a mnohdy se v ní i koupal. S nadšením sleduji a integruji humanistické psychoterapie (gestalt a terapii zaměřenou na člověka) a přírodní svět – to, jak se já znovu stává součástí my i Země. 

Na poli psychoterapie se pojem integrace v posledních letech objevuje čím dál častěji a hlasitěji, někdy jako snaha překlenující hranice mezi školami, jindy jako hledání společných faktorů účinnosti. V klasickém pojetí jde o odborný (a často i politický) projekt, který se snaží sladit rozmanité směry tak, aby klinická práce byla pružnější, efektivnější a celistvější.

Ekopsychoterapie však posouvá význam integrace o patro níž i výš zároveň. Integrace není jen „mix metod“, ale obnova členství v živé síti vztahů, re-integrace člověka do ekologického pole. Tady integrace znamená doslova „znovu-patřit“, vrátit psýché, tělo i smysl do širší matrice života. Tento posun je dnes zvlášť naléhavý, protože fragmentace už není jen akademická (školy, směry, subdisciplíny), ale existenciální – jsme svědky oddělení těla od prožívání, člověka od místa, vztahů od komunit, technologií od tělesnosti. Ekopsychoterapie tak má potenciál stát se integrativním projektem par excellence. Integruje gestaltovou práci s polem, na člověka zaměřený (person-centered) důraz na kongruenci a důvěru v organismickou moudrost a přidává více-než-lidský svět jako aktivního spoluúčastníka.

Vzorec, který spojuje

Gregory Bateson kdysi popsal ústřední úkol živých systémů jako hledání „vzorce, který spojuje“ a varoval před slepotou k vazbám, jež drží celek pohromadě. Z tohoto hlediska je moderní psýché zraněná ne proto, že by v ní „něco chybělo“, ale protože je vytržená z kontextů, které ji vyživují, z těla, z komunit, z krajiny, z cyklů. Ekopsychologie od devadesátých let opakovaně pojmenovává tento rozštěp jako kulturně sdílené zranění – psychologické a ekologické se potřebují navzájem, protože člověk není „uvnitř přírody“, ale je jejím výrazem. Theodore Roszak výslovně hledal most mezi psychologickým a ekologickým, čímž otevřel prostor pro terapeutické směry, které s přírodou nepracují jen jako s kulisou, ale jako s polem vztahů. Ekopsychoterapie se tak stává nejen „novou specializací“, ale i vývojovým krokem v epistemologii, posunem od individuálního ke vztahovému, od „já proti světu“ k „já v poli“. 

Tři linie integrace

Gestalt terapie je od počátku terapií vztahu organismu a prostředí a její teorie pole vnáší do psychoterapie myšlení, které je ekopsychoterapii bytostně blízké. Self není věc, ale proces na hranici kontaktu (organismus/prostředí). Když se terapeutická práce přesune do přírody – nebo když přírodu přizveme do rozhovoru jako „třetího“ –, gestaltová citlivost k poli dramaticky ožívá. Počasí, terén, zvuky, rytmus chůze, vzdálenost od lidí, horizont, to vše spoluutváří fenomenologii setkání. „Prostředí“ přestává být abstraktní a stává se konkrétním partnerem kontaktu.