Emoční rezilience

Rezilience pochází z latinského slova resiliere, což v angličtině znamená bounce back, odrazit se zpět. Adaptovat se na změnu. Vrátit se do původního stavu.

Dnešní rychlý svět, plný neustálých možností, klade velký důraz na naši psychickou odolnost. Co odolnost je? Jak se buduje? Nebo je vrozená? Jak ji získat? Přesně na to se dnes společně podíváme. Podělím se s vámi o své postřehy z letní školy Emotions: An Interdisciplinary Approach v Amsterdamu, kde jsme koncept rezilience probírali v kontextu emocí a emoční regulace s Ilyou Veerem, uznávaným odborníkem z Fakulty sociálních a behaviorálních věd z University of Amsterdam. 

Historické okénko

V minulosti se věřilo, že odolnost je osobnostní rys (hardiness). Dokonce byla zmiňována i jako odolnost ega (ego resiliency). Postupně se výzkumníci od jednoho osobnostního rysu přesunuli k vnímání odolnosti jako souhrnu několika faktorů, do kterých byl začleněn sám osobnostní rys odolnosti, přidány byly dovednosti, chování a přesvědčení, které si formujeme v průběhu vývoje. Jak šel čas, na odolnost se začalo nahlížet jako na proces, který odráží individuální změny a mění se v závislosti na prostředí, v němž se nacházíme. Jak se ke konceptu odolnosti staví psychologický a vědecký svět dnes? 

Odolnost jako důsledek

Aktuálně je odolnost vnímána jako důsledek, výsledek. Jde o schopnost zvládat nepříjemnosti a zotavit se po nepříznivém období. Odolnost postupně získáváme skrze to, jak pracujeme se svými emocemi, myšlenkami, tělesnými pocity a jak v dané situaci reagujeme na stresory, tedy na podněty, které vyvolávají stresovou reakci. Jedná se o úspěšnou a efektivní adaptaci. Odolnost tedy není konkrétní proces nebo mechanismus, který můžeme jednoduše „zapojit“. Cesta k ní vypadá u každého jinak.
Každý den naše tělo i mysl zažívají stres. Někdy přijde stresor interní (hlad, bolest) a někdy externí (deadline úkolu, smrt blízkého člověka). Zde bych ráda upozornila na to, že je třeba rozlišovat mezi stresorem (spouštěčem) a samotným stresem (reakcí). Když odstraníme stresor nebo ho změníme, změní se i stresová reakce. 

Někdy jsou stresory očekáváné a někdy ne. Na některé se můžeme připravit, jiné nás zaskočí, přijdou zčistajasna. Stres je tedy vždy pouze reakcí. Ve chvíli, kdy se naše tělo ve stresové reakci nachází, je jeho cíl jediný: homeostáza, tedy udržení si stabilního a konstantního vnitřního prostředí pomocí regulačních procesů. Mozek se opět snaží dostat do svého přirozeného stavu homeostázy. Jak? Skrze tzv. alostázi. Alostáze je adaptivní proces, který udržuje stabilitu organismu prostřednictvím změn. Je odpovědí na měnící se podmínky. Umožňuje nám zvládat stresory a je velmi prospěšný, pokud působení stresorů není chronické nebo nadměrné. Při nadměrném působení vzniká tzv. alostatická zátěž, kdy dochází k opotřebení organismu a postupnému vypínání regulačních procesů alostázy. 

O regulaci se stará převážně prefrontální kortex (dále PK), který je zodpovědný za kognitivní funkce, např. paměť, pozornost, myšlení, plánování budoucnosti, řešení problémů, organizaci, pochopení informací, prostorovou orientaci, koncentraci pozornosti a řeč. Mozek neustále hodnotí, jak moc je stresor významný, vhodný či ohrožující, a v případě potřeby začíná regulovat. Cílem je homeostáza. Teď ale pozor. Už jsme zmínili termín alostáza. Když se tělo nenachází v homeostáze, dostává se do alostázy, tedy dysregulace. Stresová reakce byla zapojena. Tělo se snaží o regulaci a navrácení do rovnovnáhy. Pokud je v alostáze omezenou dobu a po chvíli se vrátí do přirozeného stavu homeostázy, budujeme si odolnost. Ale co se stane, když se do přirozeného stavu nevrátí? Zůstane v alostatickém přetížení, je dysregulované. Mozek už je vyčerpán a přestává regulovat.