Extrémní osamělost

Osamělí lidé většinou touží po lásce – takový je aspoň obecný předpoklad. Pokud je někdo osamělý dlouhodobě a nechtěně, často se snaží samotu aktivně přerušit a navázat uspokojivé vztahy s ostatními lidmi. V tomto textu se však věnujeme jedincům, jejichž životní směřování je jiné – jsou uzavření a většinou se příliš nemění.

Uzavřenost jako způsob života

Vycházíme-li z popisu mezinárodní klasifikace nemocí a popisu schizoidní poruchy osobnosti (v populaci jsou takových lidí asi tři procenta), není mnoho aktivit, které by těmto lidem přinášely radost. Pokud se jich zeptáme, můžeme se dozvědět, že radost pociťují, ale emoční doprovod tomu nenasvědčuje. V kontaktu vnímáme nedostatek vřelosti a vztahování se k druhým, distanci. Schází citovost, vnímavost či empatie. Jsme-li s tímto člověkem v opakovaném kontaktu, může na nás až nepříjemně působit omezená schopnost vyjadřovat silnější emoce – výrazněji pozitivní nebo výrazněji negativní. Nepříjemně působí též lhostejnost ve chvíli, kdy je tento člověk pochválen nebo kárán, v pracovním prostředí to působí jako nezájem. Lásku ani sex nijak zvlášť nevyhledávají, chodí sami na procházky, sledují filmy, věnují se sběratelství, třídění. Mají fantazie, ty však souvisejí spíš s neživými objekty než s lidmi. Při dotazech na blízké označují většinou rodinné příslušníky. Někdy se zmíní o jedné osobě mimo rodinu, ale když pátráme blíže, zjišťujeme, že jejich představa přátelství se od té naší odlišuje. Nepotřebují vysokou frekvenci ani bohatost kontaktu, nezřídka jim stačí vzpomínky na pobyt ve skupině v době, kdy to jinak nešlo, třeba v rámci povinné školní docházky. Někdy jsou tito lidé vnímáni jako necitliví a ignorující běžná společenská pravidla. Působí formálně, úřednicky, nemají smysl pro humor.

V běžném životě je vzhledem k jejich uzavřenosti moc nepotkáme, ale ani v psychoterapeutických zařízeních nejsou častými hosty, takže zkušenosti lékařů a psychoterapeutů s nimi bývají spíše menší. Ve srovnání s hraniční osobností, která terapeuty často mění, vyhledávají schizoidní jednici pomoc sporadicky. Také kazuistických sdělení je v odborných časopisech oproti lidem impulzivním podstatně méně, protože udržet pacienta v dlouhodobé psychoterapii je obtížné. Chybějí rovněž podrobnější studie ohledně toho, jak extrémně uzavření pacienti fungují v blízkých vztazích. Nevíme, jak vypadají partnerské vztahy těch, kteří je přece jen mají. Aniž by to tito lidé chtěli či zamýšleli, kladou svou uzavřeností vysoké nároky na schopnost druhých se k nim přiblížit. Co by běžný člověk nejspíše brzy vzdal, psychoterapeut trpělivě zkouší. A pokud vztah nezvládne ani on, pro partnera to může být o to těžší.