Co čte Dobrila Hrůzová

Vždy jsem četla hodně, knížky jsme před lety již přestali kupovat, protože je nebylo kam dávat. Nyní čtu stále, ale stále častěji u čtení usínám. Ke knížkám se dostanu až večer, protože pokud chci víkendy trávit s mužem avnoučaty v přírodě, pak přes týden - pondělí, úterý a čtvrtek pracuji dlouho do večera. Ve středu mám zase službu na lince důvěry. Mezi knížky, k nimž se ráda vracím, zejména v době, kdy mám lidských problémů již dost, patříTři muži ve člunu od Jerome Klapka Jerome. Mám velice staré vydání, které uvádí, že jedinou nemoc, kterou jeden z protagonistů netrpěl, byla horečka omladnic, což mi připadá vtipnější než současné mimoděložní těhotenství. Dalšímá oblíbená knížka je Jak jsem vyhrál válku od Patricka Ryana. Z těchto knih umím citovat celé odstavce. Mám ráda detektivky, vždy s chutí sleduji brilantní výslechy svědků Perry Masonem, i když jeho manipulace důkazy jesporná. V poslední době jsem si oblíbila Jeffery Deavera a jeho ochrnutého vyšetřovatele Lincolna Rhyma, který ze stop vydedukuje řadu skutečností. Z odborných knih jsem v poslední době četla Rodinnou terapii, systemické anarativní přístupy od Šárky Gjuričové a Jiřího Kubičky. K té bych měla řadu kritických připomínek, ale ty byly v podstatě jinými uvedeny jinde. Velice jsem byla spokojena s Poruchami osobnosti od Praška a kol. Samozřejměnezklamala knížka prof. Kratochvíla Sexuální dysfunkce, zejméma když ji mám s osobním věnováním autora. Jako soudní znalec se věnuji textům, které se týkají současných aktuálních, snad až módních témat, jako jsou domácí násilía týrané děti. Jezdím na konference soudních znalců, účastním se diskuzních kurzů. Texty mi hledá manžel na internetu, neboť já stále nejsem s počítačem příliš zadobře. Jako znalec se často vyjadřuji k problematice vztahu dětík rodičům, svěření do péče jednoho z nich, stanovení vzájemných styků. V této souvislosti mě zaujala kniha Eduarda Bakaláře Průvodce otcovstvím. S jeho tvrdým vymáháním práv otce (většinou) příliš nesouhlasím, vzniká válka, vníž není vítězů, a nejvíce trpí děti. Je ovšem pravda, že nedávné předání chlapce otci exekutorem mělo smysl. V této souvislosti lze uvést knihu nedávno zesnulého R. A. Gardnera The Parental Alienation Syndrome, u náspřekládáno jako syndrom zavrženého rodiče. Tento syndrom považuji za sporný, jedná se o děti ovlivňované jedním rodičem proti druhému. Souhlasím ale s tím, že takovýmto ovlivňováním se dětská duše przní. Autor doporučuje různápsychoterapeutická opatření, jako je například terapie terapeutem specializovaným na syndrom zavrženého rodiče. Taková opatření ale neznám a soudy také ne, ani absolvování programu v lůžkovém reintegračním zařízení. Největšíproblém vidím ovšem v nevymahatelnosti práva, v nedodržování soudních rozhodnutí, kdy neukáznění rodiče nejsou nijak potrestáni, ve sporech vlekoucích se léta apod.