Supervize v pomáhajících profesích

Peter Hawkins a Robin ShohetPraha, Portál 2004. 216 s.Kniha dvou amerických autorů pojednává o supervizi v oblasti psychologické a sociální práce. Je určena všem, kdo supervizi praktikují nebo se k ní teprve odhodlávají. Oba autoři celkem správně předpokládají, že v pomáhajícíchprofesích jsou okamžiky, kdy člověk při své práci sám na sebe nestačí, kdy potřebuje dobít"baterky", aby mohl ve své práci lépe pokračovat. A právě supervize mu může pomoci nabrat nové síly a chuť do práce. Výchozípředpoklad, že pomáhající profese patří k velmi namáhavým povoláním, je správný. V takových povoláních potřebuje každý tu a tam korigovat sám sebe, postavit se sám před zrcadlo a zjišťovat, jak na tom vlastně je, kolikpsychické síly má k dispozici. Pomáhající člověk totiž potřebuje mít dost sil nejen pro sebe, ale i na to, aby mohl rozdávat, tedy pomáhat těm, kteří jsou na tom mnohem hůře než on sám. Publikace je zaměřena na konkrétní praxisupervize v oblasti pomáhajících profesí, jimiž podle autorů knihy jsou: sociální pracovníci, alternativní zdravotníci, lékaři, učitelé, zdravotní sestry, manželští poradci. Všechny odborné supervize bazírují na tom, že člověk,ani ten nejušlechtilejší a nejpřipravenější, sám na sebe v plném slova smyslu nestačí, neboť při práci v náročném terénu potřebuje každý čas od času posílit, případně pokračovat ve výměně zkušeností s ostatními kolegy. V těchtopovoláních hrozí ve značné míře náhlé či pozvolné vyhoření. To znamená stav, kdy i dobře připravený jedinec v pomáhající profesi nemůže dál a začne pozvolna podléhat nástrahám a problémům v prostředí, v němž pracuje. Supervizenám může pomoci ve snaze o trvalý a plynulý růst. V rámci pomáhajících profesí patří k nutnostem. V knize nejsou pomáhající povolání ve vztahu k supervizi blíže specifikována, aby bylo zjevné, že při supervizi si např. lékař vpodrobnostech nemá mnoho co říci s některými jinými profesními povoláními. To pro mne znamená, že se supervize má vést v rámci často odlišných specializací. Publikace amerických autorů je věcná a také zcela přímo uvádí dosupervize. Řekl bych, že se jedná o užitečnou a praktickou pomůcku pro ty, kteří ji potřebují pro svou praxi. Tím se liší od knihy jiných dvou amerických autorů (Ekstein a Wallerstein,1972), která v sedmdesátých letech kolovalav odborném samizdatu. Ta byla plná úvah, poukazování na možné vztahy a odpovědí na otázky, proč je supervize nutná. Naproti tomu Hawkins a Shohet věcně instruují zájemce, jak postupovat, když někdo potřebuje podstoupitsupervizi.