Kolik volného času byste chtěli?

Dejte si pozor na svá přání – mohla by se vám splnit, praví kousavé rčení. A právě u naší touhy po větším množství volna se občas ukazuje, že na tomto výroku něco je.

Soňa a Petr (všechna jména v textu jsou změněna) přicházejí kvůli hádkám, které přerostly únosnou míru. Jsou hezcí, mladí, schopní, úspěšní – a velmi zaneprázdnění. Ji plně vytěžují jejich čtyři malé děti plus péče o domácnost, on má dvě práce, k tomu nakupuje a večer se snaží pobýt s dětmi a něco doma pomoci. Poslední hádka byla typická: on uspával děti, ona mezitím uklízela kuchyň. Slyšela přitom, že v osm přestal číst, což znamená, že už děti usnuly. Ale z pokoje od nich vyšel až ve čtvrt na devět a těch patnáct minut si prostě jen tak ležel, zatímco ona pracovala. Vyčetla mu to, on se bránil a pak začali vytahovat staré křivdy. Tři dny spolu nemluvili.

Miroslav přichází, protože se cítí „pod psa“ a vlastně neví proč. Nějak ho nic nebaví. Nerozumí tomu, odporuje to logice, vždyť se na tohle volno těšil. Má fyzicky náročnou práci u stavební firmy a na koníčky (teraristiku a modelaření) mu nezbývalo mnoho času. Po plánované operaci kolene ho má spoustu, ale vlastně ho to přestalo těšit. Navíc ho čím dál víc pobolívá břicho, bojí se, co to může být. Mrzí ho, že je protivný na manželku, ale neumí si pomoct.

Když neustále plníme povinnosti a zoufale se nám nedostává času, který bychom mohli strávit tak, jak se nám chce, ničí to kvalitu našeho života i naše vztahy. Soňa není nepřející osoba a Petra má ráda. Těch patnáct minut klidu mu však tolik záviděla, že to neunesla. „Ono je těžké přát druhému čtvrt hodiny volna, když vy nemáte žádné,“ konstatuje. „I tak málo je totiž nekonečněkrát víc!“

Miroslavova zkušenost naopak ukazuje, že i přemíra volného času může být problematická. Většině z nás, kdo nevíme, co dřív, to může připadat podivné, ale podobnou zkušenost popisuje řada lidí, kteří se ocitli v takové situaci: těšili se například na odchod do důchodu a místo očekávaných radostných, svobodně trávených dní překvapili sami sebe spíše dysforickým naladěním. Souvisí to obvykle se ztrátou denního rytmu a řádu i s tím, že čeho máme hodně, toho si tolik nevážíme. Navíc přicházíme o každodenní těšení se. „Dřív jsem se těšil celý den, že si večer zalezu a budu lepit nebo nainstaluju agamám novou lampu. Teď to můžu udělat hned ráno – a co pak?“ ptá se lakonicky Miroslav. „Navíc mám spoustu času se pozorovat, a to mi nedělá dobře. Už jsem si zakázal gůglit ty své bolesti, protože mě úplně vyděsilo, co hrozného by to mohlo být. Už abych šel zase makat.“

Když se odborníci snažili kvantifikovat, kolik volného času je tak akorát, došli k značně rozdílným výsledkům. Někteří tvrdí, že optimální jsou dvě až tři hodiny denně, zatímco jiní operují s čísly třikrát vyššími. Žitá praxe říká, že je to velmi individuální. Potřeba a ocenění volného času záleží na jedné straně na jeho náplni a na straně druhé na tom, jak rádi děláme to povinné: když nás baví naše práce, případně péče o domácnost, nepotřebujeme tolik volna jako v případě, že obojí vykonáváme jen se sebezapřením. Nejde přitom ani tak o charakter práce jako o naši povahu a nastavení, což je dobře vidět právě u domácích prací, jež jsou pro všechny víceméně stejné. Někteří z nás přitom uklízejí rádi, jiní to nesnášejí; někteří vaří neradi, pro jiné je to oblíbená činnost, koníček.

Pokud jsme však přetížení, může se takové nastavení zvrátit: případy vyhoření ukazují, že i to, co nás bavilo, se může stát noční můrou. I když velice milujeme své děti a péče o ně nás naplňuje, potřebujeme občas vystřídat.

Se Soňou a Petrem proto pracujeme na snížení zátěže a na tom, aby každý z nich měl čas jen pro sebe. A také aby měli nějaký hezký čas spolu jako pár. Některé domácí práce přešly na starší (již školou povinné) děti, s mladšími začala za drobný peníz dvakrát v týdnu pomáhat devatenáctiletá neteř. Soňa se vrací ke sportu, Petr k četbě a společně občas vyrážejí za kulturou či jen tak na procházku. Oba jsou šťastnější a hádek výrazně ubylo.

Naopak Miroslavovi po dílčích úspěších psychoterapie nakonec nejvíce pomohlo, že znovu nastoupil do práce a opět tráví své dny na střechách. Je unavený, ale šťastný. Má pocit smysluplnosti a každý den se těší domů. Navečeří se se ženou, povědí si, jak bylo v práci, a pak se spolu buď dívají na nějaký film či dokument, anebo si Miroslav zaleze mezi své gekony a modelaří. Bolesti břicha zmizely.


Proč přeplňujeme své diáře 

Většina z nás si stěžuje, že má volného času málo, což je často pravda, obzvláště u rodičů, kteří jako Soňa s Petrem pečují o děti a k tomu potřebují vydělávat. Mnozí si však přeplňují diáře sami. Proč to děláme? I dobrovolné přetížení dostává svého majitele do stresu, který není příjemný ani zdravý.

S klienty na terapiích odhalujeme obvykle tyto příčiny: 


* potřebuji podávat výkon, dosáhnout dalšího cíle;

* mám pocit, že mi to dodává na důležitosti;

* neumím říkat ne;

* bojím se, že mi něco uteče – fenomén známý pod zkratkou FOMO (fear of missing out);

* bojím se být sám se sebou.


Každá z příčin vedoucích k nadměrnému zahušťování diářů by stála za hlubší rozbor. Pojďme se podívat alespoň na tu poslední. Jedná se totiž o příčinu, jež brání volnému času v tom nejryzejším smyslu. I volný čas si totiž v různé míře plánujeme. Teď bude řeč o čase, který je tak volný, že nemáme žádný plán a často ani představu, co dělat. Mnohdy se objeví najednou, třeba ve chvílích, kdy čekáme na úřadě či nám ujede autobus. Hrozí nám nuda nebo něco ještě horšího.

Placená zóna

Pavla Koucká