Polovina

Kontakty, hledat, David, odstranit, ano. Helena se zlehka dotýkala tlačítek tenkého mobilního telefonu. Nezaváhala ani před poslední volbou. Ano. Odstranit. Některé své minulé muže v seznamu nechávala. David nezůstal. „Jsi zlá. Zlá odporná mrcha,“ křičel na ni. Dívala se mu tiše do očí jako kobra. Zmlknul a díval se taky. Tváře se mu vlnily jako voda pod lodí, která naráží na břeh. „Zlá.“ Helena vstala od stolu kavárny na nábřeží, sebrala kabelku a odešla. Uměla žít jenom svůj život. Potřebovala vymazat minulost. Vymazat sebe. A pokusit se o restart. To bylo včera. Podívala se na hodinky. Je čas. Z věšáku vzala koženou bundu, do kabelky s iniciálami DG hodila telefon. Vytáhla klíče ze zámku na vnitřní straně dveří a zabouchla. Lodičky klapaly po zámkové dlažbě chodníku přes zahradu. Hrábla v kabelce pro klíče od auta a na dálku ho otevřela. V autě bylo teplo. Helena hodila bundu na sedadlo, zůstala sedět jen v bílé košili s rukávy těsně pod lokty a kostkované sukni. Nastartovala a šlápla na plyn. Zaparkovala před opraveným secesním domem a vystoupila. Dveře byly zavřené a vedle nich zvonky se jmény. Dokonalým nehtem přejížděla po vizitkách. MUDr… Zmáčkla tlačítko. Ozvalo se zavrnění. Opřela se do dveří. První patro, stálo na bílé vizitce s minimalistickým designem, kterou držela v rukách. Dveře do čekárny, která se podobala luxusnímu pokoji, byly pootevřené. Na prahu ordinace stál muž v hnědých manšestrákách a zelenošedé košili. Vypadal jako George Clooney. „Dobrý den, rád vás poznávám,“ podal jí velkou ruku a představil se. „Těší mě, Helena,“ usmála se. „Děkuju, že jste si na mě našel čas tak rychle.“ Ukázal na velké kožené křeslo. Vypadalo jako ufo. Obrovské cosi z cizí planety. Možná v něm pacienti odlétají, posílá je jinam a oni se vrátí zpátky úplně zdraví. I mě odnese, vyléčí, najde odpověď, napadlo ji. Helena si opřela předloktí o opěrky křesla. Zdálo se jí, jako by poprvé máchla křídly. Snad opravdu vzlítne. Nadechla se. „Hledám odpověď na otázku, co vlastně hledám.“ „Aha. Pokusíme se ji najít spolu. Hledáte štěstí?“ „Ne, nemám to slovo ráda. Ne, to není, co hledám.“ „Hledáte sebe?“ „Sebe?“ Helena zvedla obočí. „Proč bych měla hledat sebe? Mám se. Žiju se sebou každý den a obvykle vím, kde jsem, nemusím se hledat,“ smála se. „Hledáte muže?“ „Našla jsem jich už mnoho. Ne, nehledám. Ty nacházím. Můžete se podívat do telefonu,“ sáhla do kabelky a vyndala mobil. „Jsou tam po nich zbytky,“ natáhla ruku s přístrojem směrem k lékaři. A pak telefon znovu spustila do tašky. Mezi obočím se objevila hluboká vráska. „Ano, vždycky jsem si myslela, že hledám muže. Toho pravého správného muže. Někdo mi kdysi řekl,“ Helena znovu nasála a slova z ní začala padat jako zrnka písku do důlků, které tak ráda dělala na pláži, „jestli chceš najít odpověď na svoji otázku, musíš si vzpomenout na svůj první plán. Na to, cos chtěla jako malá holka. Chtěla jsem lásku.“ Muž kývnul. „Myslela jsem si, že když najdu muže a zamiluju se, najdu ji. Našla jsem muže, našla jsem lásku. Ale nebyla to ona. Jako by nikdo nepochopil, jakou chci. Nezlobím se. Nejsou já, nemůžu chtít, aby pochopili, co chci já. Protože já nikdy nechápala, co chtějí oni. Nejsou já a já nejsem oni.“ Helena sundala ruce z opěrek, chytla se za ramena a dívala před sebe do jediného místa. „Dala byste si?“ Lékař ukázal na zelené jablko, které leželo na stole vedle něj. „Co?“ Zvedla nechápavě oči. „Díváte se na to jablko.“ „Ach tak,“ usmála se. „Promiňte, já se dívala jen tak do nikam. Je vaše,“ usmála se. „Ano, moje svačina. Mám hlad,“ přiznal. Muž se zvedl, přinesl z vedlejší místnosti nůž a jablko rozkrojil na polovinu. „Vemte si aspoň půlku,“ podával jednu Heleně. Ruce jí spadly s ramen. Byla tam a vrátila se. Byla tam, odkud se vrací uzdravení. „Děkuju.“ Udělala krok k překvapenému muži. „Děkuju.“ Také vstal. Objala ho. A poplácala po zádech, jak to dělají chlapi po vyhraném zápase. „Už to vím.“ Otevřela kabelku s iniciálami DG a vylovila z ní malou peněženku. Na stůl položila bankovku. Muž neznatelně zakroutil hlavou. „Ale, já nevím za co,“ usmál se. „Vaše hodina ještě neskončila,“ podíval se na peníze. „Skončila. Už vím, co hledám.“ Helena odešla. Venku bylo teplo. Před secesním domem byl malý park. Položila bundu na trávník, zula lodičky, sedla si, opřela se rukama o zem a podívala se nahoru. Už to vím. Každý a všechno ji má. Svoji druhou půlku. Je stejná jako ta první. Když se najde, není pochyb, že je to ona. Každý ji hledá. Proto ten chaos okolo. Ten chaos je hledání. Já taky musím hledat. Když hledám, spojuju nevědomky jiné půlky. Cesty k té mé. Jak prosté. Všechno do sebe zapadá. Najdu ji a chaos skončí. Nevím kdy. Čas není podstatný. Je to jen prostor k hledání. Hledám druhou půlku lásky.