O podivné harmonii ničitele a jeho oběti

Skutečnost, že člověk sám netvoří celek, ale smysluplně se kompletuje s někým jiným, bývá většinou zdůrazňována při chvále stavu manželského či partnerského, ale povětšinou zcela uniká, že fenomén je mnohem rozšířenější. To, že k sobě bytostně patří dominance a submisivita, nahlédl ve své dialektice pána a raba už Hegel (a prakticky mnozí před ním). Tento fenomén je zajisté dobře biologicky interpretovatelný — v lidské societě, byť sebejednodušší, musejí být nadřízení a podřízení a v člověku musejí být „programy“ umožňující oba typy chování provádět jaksi s chutí a navíc v případě potřeby překlapnout do modu opačného (toto překlapnutí se v některých kulturách i krátkodobě uměle vyvolávalo, třeba ve starém Římě o saturnáliích, kdy se nakrátko invertovala role otroků a pánů). Mnoho bylo napsáno o tom, že zotročování jiných nepřináší vlastní svobodu, ale naopak oboustranné zapadání do hlubší a hlubší závislosti — je to nepochybně pravda, byť těm, kteří práskají bičíkem, někdy neobjasnitelná. Zaměřme se však na podobný, ale ještě destruktivnější vztah, a sice vztah oběti a jejího ničitele (v češtině se používají též slova „kat“, „katan“ či „tyran“, ale všechna jsou vypůjčená z jiných kontextů, a tudíž nepřiléhavá — je podivné, že nemáme zavedené české slovo pro pohříchu častý jev člověka, který se svým bližním destruktivně zachází často až k smrti, podivné je ostatně i slovo pro toho, kdo tyto útisky trpí — je vypůjčeno z náboženského kontextu a poukazuje na kryptoreligiózní kontext celého konání — ostatně zlé nakládání předcházelo lidské oběti u mnoha kultur a posvátné leží hned vedle děsivého a odpudivého). Podobné typy chování se ostatně téměř vždy zdůvodňují „vyššími cíli“ — ty či ony je nutno obětovat pro Kolektivizaci zemědělství, Novou Evropu, Římské impérium atd. — ostatně, drtivá většina těchto jevů se děje v malém, v rodinách a podobných kolektivech. I tam má ničitel vždy dojem, že hájí Pořádek, Spravedlnost či něco podobného. Role oběti se od role podřízeného podstatně liší tím, že při ní dochází k trápení, zneužívání, popřípadě i smrti. Poměry v dětských kolektivech hezky ukazují původní rozvrh celé akce — dlouho dopředu byla vybrána nějaká, pokud možno odlišující se oběť — cizinec, ryšavec, nedospělec atd., a na ni se jaksi zástupně přenesly kolektivní hříchy a spory, ona byla jaksi jejich příčinou (to se ostatně experimentálně potvrdilo po jejím zabití, kdy opět zavládla všeobecná idyla až do vybírání další oběti; dosti podobně je tomu s „černými ovcemi“ prakticky v každé rodině). Důležité je to, že oběť jedná, byť nevědomě, v jakési prestabilizované harmonii se svými ničiteli. Jako by se v ní navozením celé situace aktivovala „jinová“ složka a obrana se náhle zmenší, až úplně zmizí. Známý byl obřad zajímání zajatců aztéckými válečníky — zajatý bojovník byl uchopen za kštici vlasů a pronesena nad ním formule: „Ty jsi můj milovaný syn!“ Bojovník odpověděl: „Ty jsi můj milovaný otec!“ a dál dobrovolně, často po měsíce, následoval vítěze až do svého obětování. Méně nápadných, ale o to častějších příkladů známe z vlastního okolí spoustu. Oběti nejen že se v typickém případě příliš nebrání, ale někdy se na vlastní destrukci téměř těší — nadšení prvokřesťanů vlečených do arén vyvolává skutečné mrazení. Je rovněž typické, že někteří jedinci i společenské skupiny roli obětí jaksi přitahují, tak jako jiní přitahují leccos jiného (úrazy, špionáž atd.). V celém procesu nehraje prakticky žádnou roli inteligence ani vzdělání — kdysi rozumní mladíci se mění v rámci armádní šikany ve zvěř, nejeden člen SS měl doktorát z filozofie, případ americké univerzity, která v rámci psychologického pokusu skupinu studentů rozdělila na „vězně“ a „bachaře“, skončil po několika dnech tragicky. Chování typu ničitel–oběť vytáhne v krátké době z „aktivní“ strany to nejstrašnější, co je na dně lidských duší vůbec k vidění, a zároveň ji neobyčejně, jak by řekli Indové, „karmicky zatíží“. Typické případy vztahu ničitel–oběť jsou ty malé, všednodenní, které nevedou k smrti a většinou ani nekončí u soudu (je třeba typické, že případy dětí šikanovaných rodiči se týkají většinou jen jednoho dítěte, jen zřídka všech). Někteří jedinci se snaží roli oběti, byť by ji i nevědomě přitahovali, uniknout, jiní se v ní zabydlují, ba se naučí pomocí ní svého ničitele postupně ovládat a rozkládat. Lidské duše jsou propastné.