Kdy člověk je šťastný

Štěstí přejeme svým přátelům i sobě samým. Často dokonce přejeme hodně štěstí. Přejme tak u příležitosti svatby, narozenin či nového roku. Štěstí přejeme tomu, kdo odjíždí na dalekou cestu. „Ti jsou šťastni,“ řekneme s uznáním, když vidíme matku, která s radostí zdvihá své dítě, a to se na ni směje. „Ty jsou šťastné,“ řekneme, když se díváme na děti, které si hrají, nebo na rodinu, která s malými dětmi jde na procházku. V posledních dvou desetiletích se doslova „roztrhl pytel“ s psychologickými výzkumy na téma štěstí. Psychologové začali systematičtěji studovat řadu jevů, které patří do stejné skupiny jako štěstí: radost, spokojenost, osobní pohodu a podobně. A protože se zjistilo, že tyto jevy mají blízko i řadě jiných žádoucích jevů ve společnosti, začalo jim věnovat pozornost i zdravotnictví, ekonomika a v neposlední řadě i politologie. Ve výzkumech šlo vedle toho, co vede ke štěstí jedince, též o zjištění sociálních souvislostí: co způsobuje, že ta či ona skupina lidí - ať malá nebo velká - je šťastnější než jiná skupina. Dnes je možno se setkat s rozsáhlými studiemi srovnávající například „míru štěstí“ různých národů, států, tříd, náboženských skupin a tak podobně. Výchozím bodem psychologických studií štěstí je často nejjednodušší forma poznání, které říká, že být šťastný je příjemné. V kultivovanější formě to může znít například jako „co to znamená žít a prožít dobrý život“. V rámci filosofie čteme o štěstí již u Aristotela. Ten hovoří o štěstí jako o touze po nejvyšší blaženosti (eudaimonía). Ta mu - a nejen jemu -byla nejvyšším dobrem, a to jak osobním, tak politickým (ve formě charakteristiky státu, kde jsou lidé šťastni). Nebyl by to Aristoteles, kdyby k tomuto cíli všeho snažení nepřipojil hned řadu poznámek, aby nevznikl dojem, že jde jen o takové to blaho, které prožívá člověk, který se dobře nají a napije nebo ten, kdo je šťasten, že vyhrál v loterii. Tak se hned v antice objevuje důraz na mravní (etickou) dimenzi charakteru šťastného člověka a zvláště pak na jeho ctnosti (areté) - na to, oč člověku jde (a na hodnotu tohoto cíle). Psychology při studiu štěstí zajímaly jiné otázky. Je možno je vyjádřit souhrnným výrazem: „co vede k tomu, že člověku je dobře?“ Přitom se však nevyhnuli definici štěstí. Jedna z definic například říká, že tam, kde hovoříme o štěstí, tam nám jde o „hodnocení života z kognitivních a emocionálních hledisek“ (Diener a kol., 2002). Zároveň museli odlišit to, co míní štěstím, od jiných blízkých pojmů, například od spokojenosti i životní spokojenosti, od pocitu blaha - blaženosti, pohody, radosti, potěšení a podobně. V posledních dvou desetiletích se to, co nazýváme štěstím dostává v psychologické terminologii pod pojem osobní pohoda (well-being) (Kebza, 2005). Počet psychologických studií věnovaných osobní pohodě stoupá v současné době logaritmicky.