Krize jako šance

Jana odhalila manželovu nevěru, když jí bylo 47. Neměla sebemenší tušení, že její muž udržuje paralelní vztah s jinou ženou už několik let. Nic tomu nenasvědčovalo a přišla na to úplnou náhodou. V tu chvíli se Janě zhroutil svět. Vše, čemu věřila, bylo pryč. Vztah, důvěra v partnera, pocit jistoty, zázemí, víra ve vlastní úsudek a zdravé sebehodnocení… Jana neměla čas se na krizi připravit, a ta ji náhle zaskočila.

Pár hodin a fuč…

Podobné pocity ztráty jistoty a bezpečí mohou zažívat například lidé při povodních, kdy během pár hodin přijdou o vše, co léta budovali. Jsou ale také situace, které nám čas připravit se dávají. Bývají plíživé a vlečou se měsíce. Přesto se jim mnohokrát nedaří vyhnout.

Pavla pracovala jako hypoteční bankéřka. Finančně jí práce dávala možnost cestovat, splácet byt, neotáčet korunu dvakrát, když si chtěla něco dopřát. Partnerský život byl proměnlivý, ale nestěžovala si. Práci však obětovala hodně času. Nakonec nezbývalo moc času ani na cestování, ani na přátele. Hledání nového partnera se nedařilo. Domů to měla Pavla hodně daleko a jezdila tam málo. Cítila se sama. Práce jí začala připadat stereotypní, což se začalo odrážet i na jejím výkonu.

Trvalo ještě další dva unavené a vyčerpané roky, než Pavla jedno ráno nemohla vstát z postele. Věděla, že musí něco ve svém životě změnit. Nevěděla však jak.

Co se v nás v podobných situacích děje? Je to jako naše vlastní, soukromé zemětřesení. To, čemu jsme pevně věřili a na čem byly postaveny základy naší existence v tomto světě, se rozpadá a hroutí. Tektonické desky naší osobnosti se otřásají v základech. Něco, na co bylo možné se dříve spolehnout, je najednou ohroženo nebo zcela pryč. Ověřená řešení přestávají fungovat a my se cítíme jako v kleci nebo přesněji v kruhu. Stáváme se bezradnými, zažíváme obavy, úzkost. Ocitáme se v krizi.

Instinkt předurčuje naše chování v podobných situacích a velí nám zachránit se. V první fázi krize se dostaví šok. Všechno kolem přestane existovat, svět se zúží jen na prožívanou situaci, přestáváme myslet. Člověk si může připadat paralyzován. Šoková reakce nás tím chrání před kolapsem, zraněním, destrukcí a současně nás aktivizuje k okamžité akci. Ať už k útoku, útěku, nebo k zamrznutí. To jsou tři základní reakce na stres. Po odeznění prvního šoku si krize vyžadují další řešení. Způsob, jakým je zpracujeme, může ovlivnit náš další život.

Zpracování situací souvisí s naší osobností a předchozími zkušenostmi. Někteří lidé volí pasivnější strategie. Čekají, co se z problému takzvaně vyloupne. Jak se vše bude vyvíjet. Utíkají do fantazií, ať už pozitivních, nebo negativních. Do dění příliš nezasahují, stojí opodál a dělají mrtvého brouka. Jiní se problému postaví. Bojují proti krizi všemožnými prostředky. Někdy dokonce s notnou dávkou naštvání.

Hledají oporu a pochopení ve svém okolí, ubírají se ke své rodině, k blízkým vztahům a převládá u nich tendence k řešení krize. O svých potížích mluví s blízkými lidmi a své emoce ventilují, kudy chodí. Bojovat, nebo se podřídit?

Způsob, jak situaci zvládneme, závisí především na rozhodnutí, zda ji přijmeme a podřídíme se jí, nebo s ní budeme bojovat. Klíčovou informací pro toto rozhodnutí je fakt, zda je situace změnitelná, či nikoliv. Správné řešení je bojovat, pokud je naděje na zlepšení situace.

Akceptovat ji, pokud je situace beznadějná. Vyhodnocení takové situace může trvat dlouho a její akceptace mnohdy ještě déle. Zejména přijetí některých skutečností může být pro člověka mimořádně složitým úkolem. Obzvlášť pokud to mění kvalitu jeho života a v budoucnu s sebou bude přinášet změny, které člověk není připraven řešit.

Někteří lidé, kteří se vyléčili z rakoviny nebo prošli podobně ohrožujícími situacemi tvrdí, že jim jejich nemoc a krize s ní spojená natolik změnily život, že bez ní by prostě nebyli celí. Nestáli o ni, ale když už jí prošli, jsou rádi za to, co si z ní vzali. Jak se tedy z krize dostat, nezbláznit se a ještě z ní získat pro sebe užitek?

K tomu, abyste z krize vyšli posílení a odolnější, je potřeba, abyste z krize odešli celí. Abyste se v jejím průběhu nerozpadli na mnoho kousků. Pokud byste se přesně takto cítili kdykoliv v jejím průběhu, obraťte se pro psychologickou pomoc k odborníkovi.

Odolnější než dříve

Ve chvíli, kdy krize kulminovala a začne odeznívat, si dejte co nejvíc času na regeneraci. Nejen vaše duše potřebuje klid a čas na vzpamatování se. I vaše tělo prošlo náročným procesem a stres se na něm může projevit ještě mnoho týdnů po odeznění akutní krize. Spojení „Myslete na sebe“ v tomto případě není klišé. Je to skoro povinnost. Pokud čekáte pozitivní účinek z právě prožité krize okamžitě, patrně budete zklamáni.

Často právě takto prožitá zkušenost přináší růst skrze odolnost k dalším zátěžovým situacím a to zpětně dává příležitost k novému vnímání sebe. Tedy až zpětné vyhodnocení našeho života po krizi nám ukáže, jak se naše vnitřní nastavení proměnilo a jaký benefit to v našem světě po krizi přineslo.

Každý z nás jsme jedinečná osobnost s neopakovatelným způsobem myšlení, prožívání a chování. Proto také způsob zvládání krize a vyrovnávání se s ní je u každého člověka odlišný. Respektujme své potřeby, respektujme sami sebe.

Co mě nezabije…

Zkusme se dívat na tuto část života s nadějí. S nadějí, že úměrně intenzitě bolesti a síle strachu, který nás přepadá v akutní krizi, můžeme získat totéž v pozitivních hodnotách. Jak? Výsledkem může být schopnost nebát se. Nebát se například být sami sebou, nehledět na hodnocení ostatních, nalézt sebejistotu a ten nejdůležitější obraz o sobě si tvořit sami. Přestat se trápit malichernostmi a dělat jen to, co skutečně chcete. Po odeznění zemětřesení a vyrovnání se s jeho následky se objeví nové možnosti v novém uspořádání krajiny.

Objeví se možnosti, které by se bez něj nikdy objevit nemohly.

SVĚŘTE SE. Podívejte se na situaci jinýma očima. Očima přítele, terapeuta, ale mluvit můžete i s někým úplně cizím. Podobně jako Forrest Gump na autobusové zastávce. Po takovém rozhovoru si totiž urovnáte myšlenky a okolnosti, ve kterých se nacházíte. Navíc ventilace emocí účinně ulevuje od zátěže, na kterou už nebudete tak úplně sami. Že se můžete za mnohé pocity stydět nebo jsou pro vás velmi zraňující? Samozřejmě. Můžete. To bývá součástí krize, která nás tímto drží v šachu. Proto si pro svěřování vyberte osobu, které věříte, případně ji vůbec neznáte, a místo, abyste nebyli rušeni. VYTVOŘTE SI DLOUHODOBÝ PLÁN. Vymyslete první krok. Každý maraton začíná prvním krokem. S pohybem dostanete rychlost a začnete si v jednání více věřit. NEZTRÁCEJTE HUMOR. Obzvlášť ten černý může být velmi úlevný. Okolí možná bude překvapené vašimi cynickými komentáři, ale ve své podstatě jde o způsob odlehčení a obrany proti dopadu krize na vaši psychiku. V krizi je místo pro všechny emoce. Tedy i pro vtip, humor, ironii, byť může být sebehrubšího zrna. Slzy se do úlevy počítají, i ty od smíchu. TVOŘTE. Pište své pocity, malujte rudá plátna nebo minimalistické obrazy, zabořte ruce do hlíny. Nechte svou mysl odpočívat a soustřeďte se na proces kreativity. POMÁHEJTE. Zapojte se do pomoci ostatním lidem, třeba i v podobné situaci, ve které se nacházíte vy. Možná se inspirujete způsobem, jakým se lidé vyrovnávají s obtížnými situacemi, a pomoc bude smysluplná pro obě strany. MĚJTE REALISTICKÁ OČEKÁVÁNÍ. To vás ochrání od dalšího trápení a zklamání. KRIZE JAKO ŠANCE NA ZMĚNU Přijďte na kurz Andrey Květoňové a Radky Liebezeitové do nakladatelství Portál v Praze. Jednodenní kurz se koná 24. 11. Více na www.portal.cz/seminare