S Cyrilem Höschlem O REFORMĚ psychiatrické péče

* Co byste změnil v psychiatrických léčebnách?

Mnohé léčebny jsou vedeny moderně a osvíceně. Řada z nich poskytuje některým nemocným zázemí a „azyl“, který by při větší míře svého postižení těžko jinde našli. Přesto by se – celkově vzato – část kapacity léčeben (dnes nazývaných nemocnicemi) měla přesunout do jiného prostředí, do komunit a do oblasti sociální péče. Psychiatrickým nemocnicím by měla zůstat specializovaná péče o nemocné se závažnými poruchami, jež jim neumožňují samostatné fungování mimo psychiatrické zařízení. Neměly by se však stávat „konečnými stanicemi“ a měly by být otevřené světu, jak už některé ostatně jsou, a měly by se vnitřně reformovat a zkvalitňovat zejména s ohledem na respekt k osobním právům a lidské důstojnosti pacientů, měly by být součástí reformované sítě služeb od ambulancí přes stacionáře, centra duševního zdraví až k rehabilitačním, lázeňským a komunitním službám.

* Jakou nejlepší zkušenost máte v péči o duševně nemocné z cizích zemí a proč?

Na to je těžká odpověď, protože žádné zařízení, které jsem v zahraničí navštívil, nemusí být – a asi ani není – pro tu či onu péči reprezentativní. Když jsem působil jako prezident Evropské psychiatrické asociace, setkal jsem se několikrát s pacienty z různých zemí a ti si vesměs stěžovali na stejné nedostatky, jako si někdy stěžují pacienti u nás. Dokonce se mi zdálo, že stigmatizace nemocných (šlo konkrétně o bipolární poruchu) je například v Anglii, jež je nám dávána za příklad, větší než u nás. Dva britští pacienti si mi stěžovali, že vinou své „nálepky“ nemohli sehnat práci, nikdo se s nimi prakticky nebavil. A k lékaři se téměř nemohli pro dlouhé čekací lhůty dostat. Když ale naši kolegové z NUDZ kladli obyvatelům v České republice a ve Velké Británii otázky, kterými zjišťovali postoj veřejnosti k duševně nemocným (např. snesl byste duševně nemocného jako svého souseda, kamaráda, partnera atd.), vyšla ve výsledku Británie jako mnohem tolerantnější, poučenější a lidštější. Na druhou stranu jsem měl možnost na veřejném shromáždění s pacienty z různých zemí diskutovat s dívkou, která byla pro závažné onemocnění (psychózu) hospitalizována v několika zemích Evropy včetně Itálie, Turecka, Británie a České republiky. Na můj dotaz, kde by si vybrala hospitalizaci příště, kdyby nedej bože byla opět vystavena té nutnosti, celkem bez zaváhání odpověděla, že v Česku. Ale abych vám odpověděl: Ostrůvky pozitivní deviace v péči o duševní zdraví najdete v Evropě leckde, například v Nizozemsku, na severu Itálie, ve Finsku, ale třeba i na Krétě. Všude ale také najdete příklady negativní.

* Co si myslíte o stigmatizaci lidí s duševním onemocněním?

Stigma našeho oboru je jedním z přetrvávajících problémů, jenž komplikuje jak dostupnost psychiatrické péče, tak účinnost léčby. A netýká se jen pacientů, ale i těch, co v oboru psychiatrie pracují. Součástí chystané reformy péče o duševní zdraví bude právě také destigmatizační kampaň, která má mnoho podob a nástrojů – od osvětových přednášek a mediálních vystoupení až po veřejná přihlášení se ke své duševní chorobě („coming-out“) známých osobností, umělců, politiků, vědců, sportovců.

* Jak vnímáte negativní postoj velkých médií k problematice duševních onemocnění?

Média pacientům škodí i tehdy, referují-li pravdivě. Spojují totiž psychiatrii téměř výlučně s něčím negativním, kdežto pozitivní jevy a události do souvislosti s psychiatrií nedávají prakticky nikdy. Takže se snadno dočtete, že bývalý pacient psychiatrické léčebny někoho zavraždil, ale nedočtete se stejně pravdivou zprávu, že bývalý pacient psychiatrické léčebny předložil ve sněmovně novelu nějakého zákona.

* Co říkáte na strategii reformy psychiatrické péče?

Snažíme se k ní v NUDZ také přispívat, ale na hodnocení je ještě brzy. Musíme tudíž s názorem posečkat. Mně se v hlavních bodech líbí, ale mám obavy, jak bude vypadat to, co z ní nakonec zbude.

* Jakou změnu má tato strategie přinést do systému péče o duševně nemocné?

Především přesun péče směrem k přirozenému prostředí pacienta (do terénu, do komunit, do center duševního zdraví).

* Jakým způsobem by se lidi s duševním onemocněním měli aktivně zapojit, aby široká veřejnost změnila názor, že duševně nemocní nejsou vrazi, blázni, neschopní a líní lidé?

Zejména ti úspěšnější by se neměli bát o svém vztahu k psychiatrii veřejně mluvit a poskytovat tak příklad ostatním. Velice cenná jsou pacientská sdružení a také organizace příbuzných duševně nemocných, které v některých zemích (na rozdíl od nás) mají poměrně velkou váhu, představují pro politiky zajímavou část elektorátu, již nelze beztrestně opomíjet, a tak mnohdy dosahují ve vyjednávání lepších podmínek pro pacienty značných úspěchů. To se u nás stále ještě příliš nedaří.

* Jakou máte vizi v péči o duševně nemocné do budoucna?

Těch vizí je několik. Na úrovni péče je to implementace reformy tak, jak jsem ji stručně charakterizoval v odpovědi na první otázku, na úrovni výzkumu je to představa, že se konečně podaří odhalit podstatu schizofrenie a bipolární poruchy a bude tak jednou možno těmto onemocněním předcházet.

Dana Mičolová