Řeknu ti to ručně...

Všichni jsme už mnohokrát pocítili, jaké to je, když je nám něčí dotek příjemný, když nás uklidní, vzruší, dojme nebo naštve, když nám přinese slast, nebo naopak odcizení a bolest. Dotek je neoddělitelně spjat s léčením těla i ducha způsobem, který přesahuje naše běžné chápání a reálné vnímání světa. Jako „dotekem kouzelné hůlky“ se pohlazením či jen uznalým nebo souhlasným poklepáním na rameno mění naše nálada, postoj, vnímání světa, nazírání na sebe sama i na „autora“ doteku. Význam doteků nacházíme i v symbolice jazyka: můžeme se „dotknout“ hvězd, můžeme ale také někoho zranit – hluboce se ho „dotknout“ v jeho nejniternější podstatě. Někdy stačí jen jemný, něžný dotek a otevírají se cesty k emocím a vztahům. Je to poselství, které k nám promlouvá svým vlastním komunikačním kódem… Pro většinu lidí je dotek jeden z prostředků komunikace, vnímají ho jako doprovodné sdělení, potvrzení či popření slovní promluvy. Existuje však skupina lidí, pro které je dotek základem, nezbytností pro pochopení a porozumění, přímou vazbou na dění kolem, cestou vnímání a prožívání světa, věcí a lidí. Hluchoslepí lidé jsou na doteku jako na formě komunikace přímo závislí. Hledají svou životní cestu tmou i tichem – kde nepomůže slovo, znak ani gesto, tam hraje svou klíčovou úlohu právě dotek.