Proč se Češi rozvádějí?

První, mírně šokující tvrzení říká, že rozvodů u nás v podstatě zase tak moc nepřibývá. Jistě, čísla jsou alarmující: historického maxima 50procentní rozvodovosti jsme dosáhli v roce 2010, pak se její hladina zase snížila. V roce 2012 činila 44 %, což znamená, že se rozvedlo kolem 28 tisíc manželství - a to je prakticky stejný počet jako v roce 1980. Jenže tenkrát se zároveň uzavíralo i víc sňatků, protože „žít spolu na psí knížku“ se moc nenosilo. Takže v kolonce rozvodovost se ve statistice ČSÚ objevil daleko nižší údaj, 30,7 %. Logická otázka tedy zní: Proč se méně bereme, když pro nás manželství stále představuje důležitou hodnotu? Odpovědí může být další překvapivé tvrzení: Právě proto!

Láska především

„Každá sociální instituce, manželství nevyjímaje, má tři důležité aspekty,“ vysvětluje sociolog Petr Fučík. První je strukturální - tedy vyzkoušené vzorce jednání, druhý normativní (hodnoty a významy, které s ní spojujeme) a třetí disciplinační (ukazuje, jak vysoké je riziko odmítnutí, trestu či stigmatu, když tuto vyzkoušenou instituci zavrhneme). „Myslím, že můžeme očekávat, že instituce manželství nebude mizet a oslabovat ve všech aspektech stejně. Může ubývat lidí, kteří do manželství vstupují, ale nemusí ubývat lidí, kteří mu přikládají významnou hodnotu. Stejně můžeme manželství považovat za úžasné, žádoucí a prospěšné, ale nemusíme odsuzovat lidi, kteří tak nečiní, nebo jim to nevyjde. Myslím, že během 20. století posílil aspekt normativní, to znamená, že čekáme od manželství více, partnerské vztahy se posunuly do centra naší pozornosti. To, čím jsme, odvozujeme daleko více od láskyplného vztahu než lidé v minulosti. Na druhé straně si myslím, že oslabuje disciplinační i strukturální aspekt. Rozvod je běžnější, stigmatizace slabá. Je to paradoxní, ale čím je ideální manželství vzácnější, tím spíše po něm toužíme. Je jasné, že už to nebude instituce, do níž vstoupí 95 % populace, ale na nezájem určitě nezajde,“ dodává sociolog z Masarykovy univerzity v Brně.

Manželství už není společensky nevyhnutelné ani ekonomicky nezbytné, uzavíráme ho pro ně samotné, jde nám v první řadě o „čistý vztah“. Podle britského sociologa Anthony Giddense se základem manželství stala romantická láska, prostor pro sdílení niterních prožitků, emocí a intimity - tedy koncept, který bychom před několika desítkami let s manželstvím prakticky nespojovali.

Z pohledu individuálního prožívání je to paráda! Jenže romantická láska jako základ manželství činí tuto instituci zároveň křehčí: Pokud nejsme v manželství šťastní, rozvádíme se a hledáme, kde nám bude líp. Někteří psychologové upozorňují, že je-li rozvod příliš snadný, snižuje se ochota partnerů investovat do vztahu ve chvíli, kdy přestává být uspokojivý. „Důraz na romantickou lásku je sice faktorem, jenž činí manželství křehčím, ale co se týče ochoty investovat, je to dvojznačné,“ domnívá se sociolog Fučík. „Na jednu stranu lze říci, že se celkem snadno můžeme z manželství vyvázat, na druhou stranu právě riziko ukončení vztahu nutí oba partnery k určité práci na něm. Někteří autoři, například Američanka Karla Hackstaffová to dává do souvislosti s emancipací a posílením pozice žen, protože riziko rozvodu umožňuje vyjednávat také o jejich očekáváních. Rozvodovost tedy podle ní narušuje patriarchální model manželství.“

Rozvedená babička? A co má být?

Nové trendy můžeme vystopovat i v životní fázi, kdy se manželé rozvádějí. Stále se sice rozvádí hodně mladých párů v prvních letech manželství, ale jich „mládí“ vypadá jinak než, řekněme, před třiceti lety, kdy se do manželství vstupovalo na prahu dvacítky. Sociologové někdy mluví o „manželstvích na zkoušku“. Ta dnes mezi dvacátníky prakticky neexistují. K tomu, aby si partneři vyzkoušeli, jestli spolu mohou žít, není třeba kupovat bílou róbu a běhat po úřadech. Těm dnešním „časně rozvedeným“ je spíš kolem třicítky. Na druhou stranu, čím zralejší jedinci do manželství vstupují, tím větší je šance, že spolu vydrží déle. (Např. páry, které se v roce 2008 rozváděly, spolu žily průměrně 12,3 roku.)

Tím skutečně novým trendem je rozvod dlouhodobých manželství včetně rozpadů tzv. „prázdných hnízd“. Zatímco počet rozvodů do deseti let trvání manželství od roku 1980 klesá, v kategorii do 15 let je dvojnásobný a po dvaceti letech se rozvádí třikrát víc manželů než dřív. Ubývá přitom klasických „hard“ důvodů typu alkoholismus nebo násilí a přibývají „soft“ důvody, které můžeme stručně shrnout zhruba takto: nemáme si co říct, už nás nic nespojuje, podvádíš mě, nemůžu vedle tebe osobnostně růst a navíc ekonomicky jsme schopni žít každý zvlášť. Socioložka Karla Hackstaffová dokonce mluví o kultuře rozvodovosti. Tím, že je rozvod společensky akceptován, vytváří sebeposilující smyčku - manželé přijímají fakt, že není problém rozvést se, a po letech společného života přehodnocují své vztahy. Dojdouli k závěru, že „jim to nestojí zato“, moc s podpisem rozvodových formulářů neváhají.

Svatba, rozvod a vzdělání

Pokud si říkáte, jak je dobře, že do výběru partnera už nemluví rodiče a že se na vás nikdo nebude dívat skrz prsty, když je mezi vámi a vaším vyvoleným či vyvolenou vzdělanostní a/nebo majetkový rozdíl, máme pro vás další lehce šokující tvrzení. Až na výjimky se totiž dobrovolně chováme skoro stejně, jako v dobách „sociálního diktátu“. Princové a popelky (jakož i princezny a popeláři) patří spíš do pohádek a romantických filmů. „Vzdělání, kterého dosahujeme, jazyk, který používáme, způsoby, jimiž trávíme volný čas - to všechno je ovlivněno socializací v rodině původu a to všechno ovlivňuje pravděpodobnost, s kým se potkáme a s kým si budeme rozumět,“ píše Petr Fučík v publikaci Rozvod a změny reprodukčních strategií. Zkrátka to, co odborníci nazývají „výběrovým párováním“, se drží i v moderní společnosti, takže většina z nás zůstává ve stejném sociálním poli, v němž se jeho rodina pohybuje už pár generací.

Podívejme se, jak vypadá rozvodovost ve vztahu ke vzdělání. Po pravdě, žádné extrémní rozdíly v Česku nenajdeme. Zajímavé ovšem je, že vysokoškoláci, muži i ženy, se rozvádějí po delším prvním manželství než lidé s nižším vzděláním. Ale obecně nejvyšší rozvodový index (počet rozvodů na 100 uzavřených sňatků) mají ženy vysokoškolačky a muži s výučním listem. Vzhledem k tomu, že mnohem častěji jsou iniciátorkami rozvodů ženy, můžeme si tenhle údaj vysvětlit třeba tak, že vysokoškolačky mají lepší uplatnění na trhu práce, a tedy menší obavy, že by rozvod ekonomicky nezvládly. Zatímco manželky vyučených mužů, jejichž výdělky i potenciál najít práci, je relativně nižší, mohou nabýt dojmu, že bez takového partnera jim o moc hůř nebude.

Nerovné svazky

A další zajímavý údaj: Rozvedené vysokoškolačky mají méně dětí než vysokoškolačky žijící v manželství, u žen s nižším vzděláním se tenhle efekt tak často neprojevuje. Důvodů bude patrně několik. Ve výzkumech se opakovaně potvrzuje, že k formám partnerského soužití jsme značně benevolentní, ale rodičovství máme stále nejčastěji spojené s manželstvím. Vysokoškolačkám se zpravidla daří tyhle hodnoty naplnit. Vdávají se často až za prahem třicítky, v prvních letech manželství přichází i dítě. Pokud se ale manželství rozpadne a nového partnera žena najde až s určitým odstupem, může se stát, že vsadí spíš na kariéru a o další děti nemá zájem, nebo se dostane do věku, kdy se jí otěhotnět už nedaří.

Celkově ovšem, zdá se, opakované sňatky zvyšují porodnost: Ženy, které se rozvedly a znovu vdaly, mají více dětí než jejich vrstevnice, které žijí stále v prvním manželství. V novém vztahu se totiž snáze rozhodnou pro další potomky, kteří by se jinak už patrně nenarodili.

Ženy s nižším než vysokoškolským vzděláním ale přivádějí častěji na svět děti i mimo manželství. Např. v roce 2008 jen 18 % dětí narozených mimo manželství mělo matku vysokoškolačku, 71 % mělo matku se základním vzděláním, což sice může být projevem liberalizace a upřednostnění nesezdaného soužití, ale možná i faktu, že s muži v nižších vzdělanostních kategoriích je obtížnější udržet trvalý vztah. Ostatně, že tito muži jsou jako partneři nejméně atraktivní, dokazuje i fakt, že při dalším sňatku volí ženy bez rozdílu věku častěji muže s vyšším vzděláním, než jaké měl jejich první manžel.

Zatímco šanci mužů na nové manželství zvyšuje vzdělání a přítomnost vlastních dětí v domácnosti, u žen tyhle faktory naopak nehrají roli. V jejich případě je nejdůležitější, v jaké životní fázi se rozvod odehrál - čím dřív, tím silnější je šance vstoupit do nového vztahu. Rozvedená žena s dětmi mnohem častěji než rozvedený muž zůstává sama. „Rodičovství naplňuje emocionální potřeby a tím odsouvá nutnost hledání partnerského vztahu na neurčito (což je princip, který u singles nenalézáme)… Omezení ve vztahu k dítěti jsou vnímána jako samozřejmá součást životních situací a zcela jinak než omezení ve vztahu k partnerství,“ konstatuje se v analýze Rozvod a změny reprodukčních strategií. Ženy, které zůstávají dlouho rozvedené, nebo ty, které se rozvedou ve vyšším věku, často zdůrazňují význam vlastní svobody a odpovědnosti za svá rozhodnutí. „Konečně si mohu žít po svém“, případně drsněji „Už nikdy nechci, aby se mi doma válely špinavé ponožky nějakého chlapa“. „Pro rozvedené ženy se snižuje atraktivita klasických forem partnerství. Literatura hovoří o tom, že je to negativní důsledkem traumatu rozvodu. Z mých dat ale vyplývá domněnka, že odklon naopak může pramenit z úspěšné adaptace,“ konstatuje sociolog Petr Fučík.

Nakolik se rozvody rodičů týkají nezletilých dětí a jak probíhá jejich adaptace na rozpad rodiny - to jsou otázky na samostatné téma…

Literatura:

Fučík, P. (2015). Rozvod a změny reprodukčních strategií. Brno: Masarykova univerzita Šatava J., Janský P. (2015). Analýzy ekonomických dopadů rozvodu na oba manžele. Praha: Národohospodářský ústav AV ČR, v. v. i.