Sloupek šéfa: Zlaté časy bez voleb

Sotva se zbavíte billboardů politických stran, usmívají se na vás „vyfotoshopovaní“ prezidentští kandidáti. O dvacet let zázračně omládlý Miloš Zeman, Jiří Drahoš s falešnými brýlemi (aby opravdu vypadal jako akademik) i „nový“ Mirek Topolánek s bradkou. Většině lidí to leze krkem a byl to právě Mirek Topolánek, kdo si povzdechnul, že dělat kampaň je teď nějaké těžší, protože „nikdo se s vámi prostě nechce bavit“.
Demokracie se zkrátka trochu okoukala, takže doby, kdy byli lidé v nedělní poledne přilepeni k diskusním pořadům, už dnes vypadají jako sci-fi. Přitom je to jen dvacet let… A možná je to dobře. Znamená to, že demokracie a svoboda zevšedněly. A ne nadarmo říkal po listopadu 1989 nedávno zesnulý ekonom a tahoun privatizace Tomáš Ježek, že jeho snem je, aby to bylo u nás „takové obyčejné a nudné maloměstské místo, něco jako Rakousko“.  

Mirka Topolánka by také mohlo uklidnit, že je skoro jedno, jestli se s ním chce někdo bavit, protože lidé si názor stejně udělají obvykle na první pohled stylem „líbí, nelíbí“ a nějaké argumenty už mnoho nepomohou. Politika je čím dál tím více o tom, dostat „ty své“, už přesvědčené opravdu v den voleb k urnám. A tam je kámen úrazu. Z letargie nás obvykle vytrhnou jen čím dál silnější dávky adrenalinu, takže nám PR agentury politických stran servírují obsahem stále jednodušší a formou stále více dryáčnické kampaně. Ty ovšem k cestě do volební místnosti vyhecují spíše, řekněme… určitý typ lidí. Výsledkem je parlament, kam nám chodí lidi v maskáčích a jejichž verbální projev mi připomíná ten můj na základní škole při zkoušení z chemie („eeehm, nevím, neznám, nepamatuji se, ehm…“). Všechno zlé je ale k něčemu dobré a v době tolik propagované inkluze bychom se možná účastí osob s výrazně nižším IQ v parlamentu mohli na nějakém evropském fóru chlubit.

Ale chtěli jsme všeobecné volební právo? Chtěli! Nebo alespoň naši předkové, kteří si ho vydobyli v roce 1905 pro muže a přesně před sto lety, v roce 1918, i pro ženy. Pravda, nikdo ještě nedokázal, že by všeobecné volební právo nějak souviselo s kvalitou života. Například ženy neměly ve Švýcarsku volební právo až do roku 1971, přesto si troufám tvrdit, že se měly lépe než ženy třeba v Albánii, kde měly volební právo pro jistotu povinné. Nebo než v Burundi, zemi s největším počtem poslankyň na světě (ano, Burundi trumflo i Švédy). Také bývaly doby, kdy nebylo možné, aby se poslancem stal někdo bez vzdělání nebo majetku (tím se myslila půda, nemovitost nebo určitá výše zdanění). Musel bych se tedy spokojit s tím, že bych o volbách jen psal a volit by holt šli jen rodiče, kteří byt vlastní. Asi bych to nějak přežil…

Výhoda demokracie je, že volby můžete poměrně úspěšně ignorovat. Alespoň do té doby, dokud pánové Zeman a Okamura neprosadí volby povinné. Pod pokutou v ceně „dobré večeře pro celou rodinu“, jak se vyjádřil pan prezident. Inu, pořád lepší, než pod hrozbou vyhazovu z práce jako za minulého režimu.