Ostravský "mlíčňák"

Jak vás napadlo spojit handicapované a mléčný bar?

My jsme ho založili před deseti lety proto, že jsme chtěli přenášet příklady ze zahraničí. Vlastně všechno začalo díky Dnům handicapu, což je velká mezinárodní akce, kterou kdysi po revoluci iniciovali rodiče postižených dětí, aby došlo k výměně informací hlavně s francouzskými kolegy. A časem se z toho vyvinula opravdu velká věc. Přijíždí kolem osmdesáti zahraničních účastníků a v rámci této akce se odehraje třeba i největší fotbalový turnaj pro mentálně postižené v Evropě. A nás to inspirovalo k tomu, abychom  jako součást pracovní rehabilitace vytvořili třeba stolařskou dílnu – tam mi pomohly mé zkušenosti, protože jsem v podobné dílně pracovala ještě za totality po maturitě. Vznikla i textilní dílna, dělali jsme rekvalifikace, vydávali jsme ve spolupráci s olomouckou univerzitou učebnice pro lidi s lehkým mentálním postižením. A pak jsme zjistili, že tito lidé potřebují někde bydlet, takže jsme zřídili službu chráněného bydlení a sociální rehabilitace. A když jsem jednou šla po Masarykově náměstí, vzpomněla jsem si na mléčný bar, který tu stával. A řekla si, že to by mohlo být ono.

Vy to říkáte jakoby nic, ale to muselo být strašné práce. A stát spoustu peněz.

Ano, a to je trochu problém. Pokud jste relativně nová organizace, je strašně těžké se do toho dostat. V tom to mají jednodušší zavedené velké organizace, které tu fungují od 90. let. Takže jsme začali s málem, ale postupně jsme se vypracovali. Letos bychom měli dostat od města do nájmu krásnou vilu, kde chceme zřídit chráněné bydlení. Ale snažíme se lidi i zaměstnat. A do toho se zaměstnavatelům moc nechce což se jim nyní – po všech zkušenostech – ani moc nedivím. Ono je to opravdu složité. Proto jsme si řekli, že založíme nějaký sociální podnik, ze kterého se nakonec vyklubal „mlíčňák“. Využili jsme možnosti z evropských fondů na nákup vybavení a na rozjezd. Pak zase trvalo dva roky, než jsme dostali peníze. A díky jednomu radnímu jsme do nájmu dostali za sníženou cenu i tyto prostory. Rekonstrukci jsme dělali dost svépomocné, protože na ni jsme zase evropské peníze využít nemohli (protože to nebyl náš objekt), ale pomohla nám nadace ČEZu. Sice ne dost, ale pak pro změnu pomohli studenti a skauti, kteří tady odpracovali spoustu hodin zadarmo. Nebyla to legrace, jsme v Ostravě a ten prostor je poddolovaný. Dveře nám zase nechtěli dovolit památkáři…