Bordeláři

Že u takových lidí něco není v pořádku, je jasné. Ale je takové hromadění druhem závislosti? Asi jako závislost na herních automatech nebo na alkoholu? Nebo jde o druh nutkavého jednání, jednu z forem tzv. obsedantně-kompulzivní poruchy? Anebo se snad jedná o symptom nějakého dalšího onemocnění (například deprese)? O tom se v odborných kruzích stále vedou debaty, i když v diagnostickém manuálu nemocí je od nedávné doby hromadění uvedeno jako samostatná diagnóza. Každopádně lidé, kteří se prací s „hromadiči“ všeho druhu zabývají, upozorňují na to, že je třeba odlišit jejich klienty například od lidí, kteří sice žijí zavaleni nepotřebnými věcmi a odpadky, ale ne proto, že by je záměrně sbírali. Spíš z nějakého důvodu rezignovali na všechno snažení.

Sběratel není cvok

Většina z nás žije v domácnosti, kde vládne trocha chaosu. Alespoň tu a tam ale zvládneme dát věci znovu do pořádku. Lidé, kteří plní své domovy nebo své kanceláře nepořádkem, který by každý jiný člověk dávno odvezl na skládku, už ale nedovedou rozlišit mezi tím, co je běžný provozní chaos, a situací, kdy nad nimi hromadící se věci převzaly definitivně vládu.

Možná vás napadá, že chorobným sbíráním trpí snad polovina populace – někdo sbírá známky, někdo brouky, někdo golfové míčky… Můžeme sice spekulovat o motivech, které sběratele různých kuriózních předmětů pohánějí, ale to, že někdo sbírá barbíny, z něj ještě nedělá člověka duševně nemocného. A to i když je sbírka už povážlivě rozsáhlá:

Jana miluje květiny a zahradničení. A také všechno, co k tomu patří. Tedy posledních mnoho let hlavně konve na zalévání. Kdysi jí bylo líto vyhodit krásnou plechovou konvičku po tetě, která sice protékala, ale na okně s kyticí sušených květin ještě dělala parádu. Potom dostala hezkou zdobenou konvičku od partnera. Další, tentokrát porcelánovou, dostala od kolegyně k narozeninám… Nakonec se to nějak záhadně rozkřiklo mezi známými i rodinou a Petra už konvičky dostává pravidelně, k narozeninám, svátku, pod stromeček. Další úlovky si vozí z dovolených i ze služebních cest. Dnes už její sbírka obsahuje několik tisíc kousků a stále se rozrůstá. Zaplnila už nejen všechny parapety v domě, ale také police na zdech, část schodiště a celý zahradní domek. 

Na Janinou sběratelskou vášní sice její partner občas běduje a leckdo může nadzdvihnout obočí, ale těžko bychom jí označili za duševně nemocnou. Ze sbírky má radost a půjčuje ji třeba na výstavu v místní škole. Tedy její část, celá by se tam nevešla…

Daň za depresi

Petra je čerstvá šedesátnice. Už rok je v invalidním důchodu, protože se skoro celý svůj dospělý život – někdy od nástupu na vysokou školu – léčila s depresí. Po odchodu obou dětí z domova se deprese zhoršila natolik, že nakonec přestala vycházet z domu. Celý den tráví zpravidla u televize, tu a tam si přes internet objedná stále stejný nákup, ale nic dalšího nemá sílu zvládnout. Venku nebyla už dlouho. Její největší výkon je vynést jednou či dvakrát týdně pytel s odpadem do popelnice, ale i to raději až pozdě večer, kdy nikoho nepotká. Své děti už neviděla skoro půl roku. Domů je nezve, vlastně je docela ráda, že letos obě svorně zapomněly na její narozeniny a nechtěly přijít. Její byt připomíná skládku v některém indickém velkoměstě. Ráda by aspoň umyla nádobí a vyprala, ale nakonec se zmůže vždy jen na pár hrnků a přeprání několika kusů oblečení. Na víc prostě nemá sílu.

Petra netrpí potřebou hromadit, ale depresí a s ní spojenými potížemi. Ve skutečnosti by pomoc zvenčí velmi uvítala, jenomže si uvědomuje, že její domov už dávno není místo, kam by mohla pozvat paní na úklid – i kdyby jí na to zbyla energie a vůle. 

Nejen lidé trpící těžkou formou deprese mohou žít nechtěně v nepořádku, který jim dávno přerostl přes hlavu. Podobné potíže mohou mít třeba lidé, kteří trpí tzv. chronickým únavovým syndromem. Ten se, jak název vypovídá, projevuje nezvladatelnou, vůlí nepřekonatelnou, téměř trvalou únavou a vyčerpáním. I takový člověk, zůstane-li bez podpory okolí, může dopadnout nějak jako paní Petra.