Štěstí na dosah

Může být objektem vědeckého zájmu věc tak nejasná a prchavá, jako je pocit štěstí? Studenti psychologie si na tuto otázku odpověděli kladně a v dubnu s koordinátorkou Lucií Froncovou uspořádali pod hlavičkou ČASP na pražské právnické fakultě Konferenci Štěstí. Malou ochutnávku z množství zajímavých příspěvků vám nyní předkládáme. A jistě to není naposledy, co se tomuto krásnému tématu budeme věnovat.

Dřív lidé věřili na štěstí pohádkové, dnes facebookové. Velká část lidí věří, že štěstí prezentované v útržkovitých fotografiích a statusech, obvykle ne-šťastnými lidmi, je realita. Oč jednodušší to bylo, dokud člověk věřil na pohádky. Z draků a hejkalů se totiž dalo vyrůst - snáz a rychleji. A kde je zakopaný pes sociálních sítí?  Když je každý takhle krásně šťastný jako na facebooku nebo instagramu, tak pokud ty nejsi, je to všechno Tvoje vina!

No a pak tu máme reklamy! Stačí jedna lahev Sprite, sprej na vlasy Taft a nejnovější model BMW a musíte být prostě šťastní! V reklamě to přeci jasně ukazovali! Všichni se tam vlastně neustále smějí a jsou šťastní. Jako jo, něco to stojí, ale co – dvě tři Frisca, ideálně každý večer, a až ze mě bude alkoholik, tak budu určitě šťastný!

Slast a smysl

Tak takhle tedy ne přátelé! Tohle všechno je jeden velký bullshit, jak by řekli Američané. Jsou to kecy, lež, naleštěná bída. A jsou to zároveň impulsy, které nám ve skutečnosti v našem štěstí velice efektivně brání. Když se řekne štěstí, asi se většině z nás vybaví slavný verš Adolfa Heyduka z jeho epické básně Dědův odkaz: „Štěstí, co je štěstí, muška jenom zlatá,“ který proslul díky filmu Škola základ života. „Patent na štěstí“ však už dlouhá staletí patří učencům a vědcům, konkrétně filozofům. První vědec, který se o jeho empirickou definici pokusil, byl Aristotelés, před více než 2 300 lety. Je až zarážející, jak málo se pohled vědy na tuto definici za poslední dva tisíce let změnila.

Aristotelés říkal, že štěstí je kombinací dvou fundamentálních prvků - hedonie, tj. slastných prožitků, o kterých o staletí později mluvil hlavně Freud, a eudaimonie, tedy dobrého ducha, v doslovném překladu – stavu, kdy pociťujeme vnitřní spokojenost, kdy žijeme „dobrý život.“ Rozdíl je jasný. Pokud nejste úplný asketa, potřebujete občas slastné požitky: dobré jídlo, pohodlí, tanec, sex. Ale samy o sobě vám ani tuny těch nejšťavnatějších steaků nestačí.  Ke štěstí potřebujete i pocit vnitřního naplnění. Viktor Frankl to později rozšířil o pocit smyslu života a americký psycholog Martin Seligman o angažovanost vyvolávající pocity odhodlání a účasti na životě. Dává to smysl – lidé, kteří se nějak angažují, jsou obvykle šťastnější. 

Čtěte také: Umíme prožívat štěstí?

Štěstí je také otázkou postoje. Například rozdíl mezi posttraumatickou stresovou poruchou a mnohem častějším posttraumatickým růstem není v traumatu samotném, ale v postoji, který k němu dotyčný zaujme. Dokazuje to právě Viktor Frankl, který přežil koncentrační tábor. A popisuje jak ti, kteří smysl v životě měli (či si ho našli) měli větší šanci na přežití. Přitom právě jeho absence zejména nás Čechy čím dál častěji žene do spárů nezřízené hedonie reprezentované často karcinogenním a depresogenním alkoholem, cigaretami a návykovými látkami, které prokazatelně zabraňují dosažení štěstí.

Profesorka Anna Hogenová, přední česká fenomenoložka, dnešní tzv. „dobu tekutou“ popisuje následovně:: „Pokud člověk v životě nemá smysl, tak často hledá drogy, aby to nějak přežil do doby, než zemře,“ říká a drogami nemyslí nutně narkotika. „Ale ten smysl, to musí být něco, co je důstojné, ale to nemůže být jen pragmatický smysl, ty peníze, to musí být něco vznešenějšího. Peníze jsou strašně důležité pro život, ale člověku ke štěstí nestačí,“ dodává. 

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Martin Zikmund