Nevíte, jak dál? Pomohou motivační rozhovory

„Cvičte, budete zdravější!“ Shodneme se, že je to pravda. Ihned však reagujeme: „Ano, ale kde vzít čas?“ Nebo: „Mám to do posilovny daleko.“ Anebo: „Kde na to vzít peníze?“, popřípadě: „Zas tak zdravé to není, vždy se objeví časem výzkumy, které poukáží na škodlivý dopad na klouby.“ Všechno to jsou zdánlivě logické argumenty. Všechny podobné reakce ale patří do kategorie „Ano, ale…“ 

Na všechno říkám NE

Ostatně, určitě je znáte. Lidi, kteří za každých okolností řeknou opak toho, co jim říkáte. Nemůžete jim to ale příliš vyčítat.  Reflex obhajování druhé strany argumentu je přirozená tendence lidí přiklánět se v dialogu k opačnému stanovisku, než jaké prosazuje partner v komunikaci. Nejde přitom vůbec o to, jaké ve skutečnosti ono stanovisko je. 

Podobné je to v případě prožívání ambivalence – dochází ke zvýšení přitažlivosti právě se vzdalující varianty. „Rozejdu se s ním – když ale on je někdy tak milý.“ Obhajování obvykle není výsledkem uváženého rozhodnutí. Jde skutečně o reflexivní, automatickou komunikační reakci. Americký psycholog Jack Williams Brehm tento jev označuje jako tzv. psychologickou reaktanci. Je to reakce na pocit reálného či hrozícího omezení vlastní svobody a možností výběru. Takovýto způsob komunikace ovšem vede k pocitu neporozumění a snižuje i pravděpodobnost změny. Klienta to zkrátka vede k obhajování aktuálního stavu věcí, protože lidé věří tomu, co říkají. 

Výroky, ve kterých obhajujeme současný stav nebo hledáme důvody, proč změnu nechceme uskutečnit, nazýváme „řečí statusu quo“. Naopak výroky, v nichž formulujeme důvody ke změně i možnosti, jak jí dosáhnout, nazýváme „řečí změny“. Dalším komunikačním reflexem je tzv. napravovací reflex. „To sis to nemohla zapsat?“ „Podívej se do učebnice, tam to najdeš.“ „Není to těžké, to zvládneš.“ Úmysl je dobrý, chceme druhému pomoci, popřípadě ho vyděsit, aby změnil své chování. („Nekuř, jinak umřeš.“) Ale ve spojení s reflexem obhajování druhé strany vede napravovací reflex k situaci, kdy nabádáme, přesvědčujeme, informujeme a druhá strana reaguje tak, že říká, proč to či ono nejde. Napravování tak snižuje pravděpodobnost změny. Z pohledu motivačního rozhovoru je výhodnější, když o důvodech a odhodlání ke změně hovoří klient. 

Fáze změny 
Změna je proces a její jednotlivé fáze můžeme popsat jako: fáze změny před uvažováním o změně, uvažování o změně, rozhodnutí a plánování, akce, udržení změny a relaps. Odrážejí míru uvědomění si rozporů mezi současným a žádoucím stavem (nízká: „je to v pohodě“, vyšší: „kouřím, a chtěla bych přestat“), míru sebedůvěry v to, že změnu dokážu realizovat (nízká: „ani na to nemůžu pomyslet“, vyšší: „tentokrát věřím, že to zvládnu“), míru připravenosti na změnu (nízká: „teď ještě ne“, vyšší: „mám chuť se do toho pustit hned“).

Předpoklady změny

Říká se, že „stačí jen chtít a všechno jde“, a když ne, tak dotyčný asi „dost nechce“. Tak jednoduché to ale není. Kromě „chtění“ je zde i další otázka. „Dokážu to? Je změna v mých silách?“ Subjektivně vnímaná důležitost změny a důvěra ve vlastní schopnosti ji uskutečnit jsou dvě odlišné charakteristiky. Pro úspěch změny je přitom nezbytné, aby byly obě přítomny v dostatečné míře. Většina lidí, kterým jejich chování přináší nějakou nepohodu, omezení či ztrátu, by změnu k lepšímu uvítala. Naráží ale obvykle na mnoho překážek, jejichž zvládnutí jim přijde příliš náročné nebo nemožné. Např. jak překonat svůj strach, nejistotu, stud… Existuje ale i opačná situace – že zdroje a důvěru k uskutečnění změny mám, ale nevnímám její potřebu dostatečně naléhavě. 

Jak takovému člověku pomoci? Vždy je důležité pozorně naslouchat a snažit se přesně porozumět tomu, co druhý sděluje. Máme tak lepší možnost hlouběji porozumět ambivalenci klienta, důvodům, které ho drží na místě, i těm, které jej motivují ke změně. Jedním z principů je tedy snaha o empatický vhled a jeho vyjádření. Dalším principem je uvědomit si, že vnitřní motivace ke změně souvisí s uvědoměním rozporu mezi základními hodnotami v životě daného člověka a jeho aktuálním chováním, tj. mezi tím, co říká, že chce, a tím, co dělá. Cílem je, aby dotyčný sám sebe konfrontoval se situací, nikoliv někdo jiný. 

Chtít změnu je důležité, ale samo o sobě to nestačí. Úkolem a dalším principem je tedy podpora důvěry klienta ve vlastní schopnosti. Musíme mu pomoci, aby viděl svoje předchozí úspěchy, hledal poučení z neúspěchů a našel vhodné způsoby, kterými je možné změnu uskutečnit. Musíme mu pomoci najít a využít podporu od okolí, plánovat dosažitelné cíle a odstraňovat překážky. A v neposlední řadě – musíme se vyhnout napravovacímu reflexu. Napravování máme v genech, ale zkusme se v tomto ohledu krotit. Z hlediska podpory motivace ke změně chování není napravování výhodné. Končí totiž u obhajování. A jak už víme, lidé mají tendenci věřit tomu, co sami říkají. A hovoří-li o tom, že změnu nechtějí nebo že ji nezvládnou, snižuje se pravděpodobnost, že ji uskuteční. Platí to ale i naopak. Hovoří-li o důvodech, proč je změna důležitá a jak by mohli postupovat, šance na změnu je větší. Lidé obvykle znají důvody a mají většinu zdrojů pro uskutečnění změn ve svém životě, efektivní pomoc spočívá v jejich nalézání a rozvíjení. 

Použitá literatura: 

Brehm, J. W. A Theory of Psychological Reactance. New York: Academic Press, 1966.

Soukup, J. Motivační rozhovory v praxi. Praha: Portál, 2014.