Pomoc, umírám!

Záchvat paniky můžeme zažít na vlastní kůži, ale také být jeho svědky. Jen málokdo napoprvé ví, jak se zachovat. Co tedy můžeme udělat, abychom pomohli a naopak ještě nepřilili oleje do ohně?

Petr sedí v práci u počítače a cítí, že se „to“ zase blíží. Začínají se mu třást a potit ruce. Už je neudrží v klidu, i když se je snaží pod stolem mnout. Hůř a hůř se mu dýchá. Snaží se s tím bojovat, ale má strach, že to nedokáže. Je mu trapně, doufá, že si nikdo z kolegů nevšimne, v jakém je stavu. Motá se mu hlava a začíná se mu zvedat žaludek. Srdce mu buší stále rychleji, slyší, jak mu v žilách šumí krev, jako by měl v uších reproduktor. Chce se mu křičet. Panika je blíž a blíž, z posledních sil se zvedá a snaží se, aby na něm nebylo nic poznat. Podlamují se mu kolena. „Je ti špatně?“ slyší ustaraný dotaz kolegyně u okna. Nemá čas odpovídat. Vyrazí směrem na toaletu, zavře se v kabince a sedne si. Třese se, kývá se dopředu a dozadu, má hrůzu, že dostane infarkt. Když už se zdá, že jeho stav nemůže být horší, ještě se zhorší. Deset minut naprostého děsu, deset minut, kdy čeká, až zemře. Pak smrtelná úzkost pomalu ustupuje. Petr je propocený, jako by uběhl maraton, a fyzicky naprosto vyčerpaný. Má ledové ruce a bojí se otevřít dveře kabinky a vyjít ven. Dech se pomalu uklidňuje, srdce začíná bít klidněji. Má pocit, že tu sedí celé hodiny, a je mu neskutečně trapně při pomyšlení, že si mohl někdo všimnout, v jakém byl stavu. Nakonec se zvedne, opláchne si obličej a vrací se zpátky. Je mu jasné, že dnes už v práci nic neudělá…

Podstatou panické ataky je, laicky řečeno, „splašená“ reakce našeho mozku. Ačkoliv objektivně se nic strašného neděje, je přesvědčený, že nám jde o život, a spustí příslušnou kaskádu fyziologických reakcí. Přichází z čistého nebe, prakticky kdykoliv, dokonce i v noci po probuzení. V postiženém člověku vyvolává pocit, že se zblázní, že zemře, že ztrácí kontrolu nad svým životem. U lidí, kteří trpí panickými záchvaty častěji, se rozvine pochopitelná úzkost z nepředvídatelného záchvatu strachu, a ta situaci ještě zhoršuje. Dlouhodobě se k panické poruše přidávají deprese, vyčerpání, lidé se stahují do sebe a vyhýbají se stresovým situacím.

Panická ataka, kterou jsme popsali, není nic moc výjimečného. Podle statistik ji údajně někdy zažije až 18 % lidí. Přesto lidé o tom, co vlastně znamená, jak vypadá a co s tím, mají velmi malé povědomí. Žádný div, že většina z nás netuší, co dělat, když se s ní setkají – ať už u sebe samých, anebo v okolí. Jak můžeme pomoci a čeho bychom se měli rozhodně vyvarovat?

 

Jaké věty opravdu nefungují:

„Prostě se vzchop a uklidni se!“

To je věta, která si zaslouží zlatou medaili. Nepomáhá ani v hádce, ani když ji použijeme ve snaze umlčet plačící dítě. Natož aby zabrala ve chvíli, kdy hlavním problémem člověka před námi je uklidnit se. Kdyby to skutečně bylo možné, na světě by nebyli žádní lidé trpící panickým strachem.

„Je to jen v tvé hlavě!“

Ano. Kolem panické poruchy panuje dost pevně zakořeněných mýtů. Jedním z nich je ten, že si trpící člověk svůj strach jen namlouvá, že si ho představuje a věří mu. Tak to ale není. Strach je skutečný, stejně skutečný, jako jsou procesy, které v tu chvíli probíhají na fyzické úrovni. Nic si nenamlouvá, opravdu strach cítí.

„Nic ti přece nehrozí, tak neblázni!“

Během panické ataky je mozek člověka před vámi naprosto přesvědčený, že mu hrozí smrtelné nebezpečí. Až tak velké nebezpečí, že se postižený úplně zhroutí. Nemůžete dýchat, potíte se, třesete se, máte pocit, že se pozvracíte, anebo omdlíte rovnou tady, mezi lidmi. Už to je dost děsivé. Tedy, dobrá rada nad zlato, ale…

„Přestaň se předvádět! Nepřeháněj to!“

Ano, další z hitparády oblíbených dobrých rad okolí. Vychází z představy, že člověk, který má zrovna panickou ataku, svůj strach vlastně trochu hraje, že mu je v tom nejspíš příjemně a že kdyby jenom trošku chtěl, prostě by se trochu uklidnil a hotovo.

Samozřejmě, z pohledu zvenčí to třeba vypadá, jako by měl dotyčný člověk jen nějaký „hysterický záchvat“, tedy lidově řečeno.  

„Musíš se tomu strachu postavit a porazit ho!“

Věřte, že kdyby tohle bylo skutečně tak jednoduché řešení, lidé by na to už přišli. Můžete se postavit svému strachu z velkých štěkajících psů. Ale postavit se strachu, který pramení z „ničeho“, a to rovnou během záchvatu paniky, nedovede nikdo. Prosím, nezkoušejte to radit člověku, který má panickou ataku. Jen budete zvyšovat jeho pocit selhání.

Můžete se postavit podnětu, který strach vyvolává, ale rozhodně ne během panické ataky. Na to je třeba být předem připravený…

„Všechno tím ničíš!“

Od nejbližších lidí je taková výčitka, navíc zrovna ve chvíli, kdy vám je špatně, opravdu trefou do černého. Člověk, který trpí panickou poruchou, má obvykle dost pochybností sám o sobě a často mu je také hluboce trapně. Nejspíš má i strach, jak na jeho nemoc budou reagovat blízcí lidé. A od nich potřebuje co největší podporu, ne pocit další pocit viny.

 

Co dělat, když máme před sebou člověka, který prožívá záchvat paniky

Může se nám docela dobře stát, že budeme svědky toho, jak někdo v našem okolí dostane panickou ataku. Samozřejmě, že pokud předem víme, že kolega, kamarád nebo spolužák mívá občas takové stavy, budeme to mít o něco jednodušší. Přesto nám ale asi bude chvilku trvat, než se v situaci zorientujeme a uvědomíme si, o co vlastně jde, když jsme svědky paniky poprvé.

Horší to je v situaci, kdy dotyčného vlastně ani neznáme. I to se může stát, hlavně tam, kde je hodně lidí, v hlučném, přeplněném prostoru, typicky v metru, autobuse, nákupním centru. Nejspíš budeme pochopitelně dost obezřetní, ale přesto bychom takového člověka neměli nechat úplně bez pomoci. Ostatně obvykle je to úplně normálně vypadající člověk jakéhokoliv věku. Za nabídku pomoci nic nedáme.

Ať je to člověk známý, anebo neznámý, určitě se nejdřív zeptáte, co se děje a jestli můžete pomoct. Máte-li pocit, že je v panice (vidíte příznaky strachu), stačí se zeptat, jestli to tak je. Kývnutí stačí, víc vědět nepotřebujete.

Když už víte nebo tušíte, že člověk před vámi zrovna prožívá panickou ataku, především zachovejte klid. Vypadá to někdy hrozivě, ale není v ohrožení života. Za krátkou dobu to přejde. Proto sami nepanikařte, nekřičte, netřeste s ním. Jestliže má pocit, že se zadusí, dostane infarkt nebo omdlí, a vy začnete panikařit, nijak mu nepomůžete.

Vyzkoušejte, jestli pomáhá na dotyčného mluvit (samosebou klidně). Někdo v tu chvíli klidná slova ocení, i když je třeba úplně nevnímá. Někdo naopak potřebuje úplný klid. Každopádně to nezjistíte, pokud to nezkusíte.

Ovládněte se a nesnažte se ho na cokoliv vyptávat. V tuto chvíli vám neodpoví, jen zvyšujete jeho úzkost. Nechtějte, aby s vámi diskutoval o svých pocitech, aby vám diktoval telefonní číslo na manželku nebo vám vysvětloval, co se to s ním děje.

Můžete vyzkoušet dotek, ale opatrně. Je-li to někdo blízký nebo dobře známý, můžete ho zkusit vzít kolem ramen. Buďte ale opatrní, někomu takové gesto pomáhá, ale jiný, i když je to třeba vlastní partner, v tu chvíli žádný dotek nesnese. Neberte si to osobně, respektujte to.

Snažte se zajistit klid, stranou od zvědavých očí. V práci doprovodit do prázdné kanceláře, ve škole do kabinetu, na ulici to samozřejmě moc nejde. Přesto se dá aspoň sednout na lavičku a počkat, až ataka odezní. Buďte tím, kdo dělá štít před zvědavými nebo ustaranými otázkami okolí.

Je-li to možné, nabídněte vodu nebo něco k pití (pozor, ne kávu nebo něco, co obsahuje povzbuzující látky, jako je cola nebo energetický nápoj). Nijak se nevnucujte, jen nápoj postavte na stůl. I kdyby se postižený nebyl schopen napít hned, až panika odezní, bude se něco k pití hodit.

Trpí-li panickou poruchou někdo z vašich blízkých, známých nebo kolegů, určitě si dejte tu práci a najděte si třeba na internetu další informace. Dobrý nápad je požádat ho o jednoduchý „manuál“ s návodem, co v takovou chvíli máte dělat. Každý člověk je jiný a to, co někomu pomáhá, jinému spíš škodí.

Věty, které mohou pomoci:

„Jsem tu pro tebe.“

„Vím, že děláš, co můžeš.“

„Vím, že to je těžké.“

„Zvládneme to.“


Kateřina Rodná

Mgr. Kateřina Rodná (1974) je psycholožka a psychoterapeutka, věnuje se individuální a rodinné terapii a poradenství. www.dobryzivot.com