Nepokora

Dnes k psychiatrii přistupujeme jako k seriózní vědě. Uvědomujeme si, že na mapě poznatků se stále nachází dost bílých míst, obzvláště ve srovnání s jinými medicínskými obory. Nemáme ale potřebu zpochybňovat, že psychiatrické přístupy vycházejí z dobře podložených zdrojů, jež se během posledních dekád podařilo utřídit. Jenže pokud se podíváme do historie, zjistíme, že podobné troufalosti se lidstvo dopustilo už nejednou.

Slavný psycholog a především sociolog Michel Foucault ve své knize Dějiny šílenství obvinil osvícenskou dobu z toho, jak nekompromisně vyčlenila bláznovství ze slušné společnosti. Vždyť ještě nedlouho předtím dokázala renesance iracionalitu a nekonformní hravost ocenit, ne nadarmo je jedním z jejích stěžejních děl satirická Chvála bláznovství. Jenže s nástupem rozumově založeného osvícenství se chytří muži začali vyjadřovat k tématům, o nichž toho vlastně moc nevěděli. Projevem bylo třeba i zavírání lidí s psychickými poruchami (jak bychom řekli dnešním jazykem) do věznic a později institucí, jež se věznicím nápadně podobaly. 

Není překvapením, že při kontaktu s reálnými zločinci se stav psychicky chorých nezlepšoval, ba naopak; vznik specializovaných míst k jejich internaci se tudíž stal nutností. Stále však převládala myšlenka, že šílenství souvisí s ne-rozumem, nedostatkem rozumu, což byla v době osvícenství nejvyšší hodnota. Vše nerozumné tudíž muselo být z centra společnosti odstraněno a zameteno pod koberec. Práce s pacienty směřovala k vyléčení, opětovnému nabytí rozumu a zapojení jedince zpět do produktivní masy; spokojenost jednotlivce byla odsunuta na druhou kolej, o důstojném životě nemluvě. Zřejmě i tyto myšlenky, jimiž byla doba po celých několik staletí prosycena, přispěly k využívání vpravdě nehumánních metod zacházení s pacienty. 

Takovým prostředkem jsou kupříkladu klecová lůžka, jež jsou stále v určité míře užívána i u nás. Většina civilizovaného světa od tohoto způsobu, jak dostat pod kontrolu problematické a agresivní pacienty, přitom už dávno upustila. Střední Evropa se však stále brání, a to navzdory rozsáhlé kritice, na níž se před lety vůči České republice podílela i populární autorka knih o Harrym Potterovi J. K. Rowlingová. 

Obdobně ponižující mohly být skotské střiky, které jinak reálně fungují jako oblíbená lázeňská technika. Střídání silných proudů teplé a studené vody má blahodárný vliv na cévní a nervovou soustavu, ovšem pokud se nejedná o dobrovolné podstupování léčebného procesu a místo toho je cílem zklidnění běsnícího psychiatrického pacienta, výsledky kdovíjak převratné nejsou. Naštěstí se podobná technika v tomto kontextu téměř nepoužívá. Podobně je na tom i lobotomie, o níž jsme před časem také psali – doby, kdy vrtání děr do hlavy někomu přišlo jako skutečně dobrý nápad, jsou naštěstí pryč. Přestože v určitých situacích (například při nutnosti odstranění krevních sraženin z mozku) se trepanace využívá i dnes, běžné psychické obtíže se už takhle neřeší.

Přesvědčivě děsivým, přestože poněkud přehnaným zobrazením těchto nepokorných přístupů k lidské psychice pak může být závěr slavného snímku Amadeus od Miloše Formana, v němž zhrzený skladatel Salieri po pokusu o sebevraždu projíždí sanatoriem „pečujícím“ o duševně choré. Po cestě potkává nebohé blázny upoutané řetězy ke zdi, svíjející se v křečích v kleci či čekající na zbičování od takzvaných ošetřovatelů. Umělecká nadsázka, jistě, ovšem trefně vystihující ducha doby, kterou už snad máme za sebou.

Ale pozor, nenechme se opít rohlíkem. Bezesporu jsme se od dob osvícenství znatelně posunuli a přistupujeme k psychiatrickým pacientům o poznání svědomitěji nežli tenkrát; zároveň si však musíme stále dávat pozor, aby nám opojení vědeckými poznatky nezatemnilo mysl do té míry, že ztratíme ze zřetele to nejcennější, co máme všichni společné: lidskost.

Mojmír Sedláček