Posilujme vzpomínky

Kdo by tohle neznal? Jenom si nepřipouštíme zmíněné účinky, dokud je nepotřebujeme. Zažila jsem to během své práce v domově pro seniory. Během devíti let jsem sledovala různé trendy práce a výsledkem bylo mimo jiné zjištění, že jakékoliv dobové předměty, tiskoviny a podněty pro všechny smysly mají pro každého člověka bez rozdílu neuvěřitelný význam.

Zázračná změna

Neplatí to pouze pro seniory. Při přednáškách používám i hru s obálkami. V každé je nějaký předmět, který může probudit cosi z vlastní minulosti, „pokusného králíka“. Vojenský knoflík, obrázek, koník z plastu, panenka, suvenýr. Daří se zavzpomínat všem, kdo na hru přistoupí. I když někteří nemluví před ostatními a svěří se raději stranou, soukromě. Nevadí mi to, naopak. Respektuji potřebu soukromí, vzpomínky se teprve vynořují a lidé bývají ohromeni, co v nich taková nicotná věcička probouzí. „Jak jsem jen mohl zapomenout?!“ Opět vidím rozjasněnou tvář muže, který kdysi chodil do stájí, staral se o koně a toužil jezdit dostihy. Dokonale to období vytěsnil. Plastový koník ho nejdřív přiměl k úšklebku, co to jako má být, a potom se silou vzpomínky skoro vyděsil.

Nebyl prvním, kdo přišel soukromě. Na samém počátku práce se vzpomínáním v domově bylo ohlášení úmyslu zahájit zajímavý směr práce. Sedmdesátiletá „špionka“ na to, co že prý na nich budu zkoušet. Bylo to před deseti lety a moje role v domově pro seniory byla ještě nová a málo čitelná. Novoty vyvolávaly pochyby a obavy. Ubezpečila jsem klientku, že nikoho nehodlám nutit, že půjde pouze o společnou zábavu a radost. Podala jsem jí připravenou první tajemnou krabičku: „Co vás napadne, když si prohlédnete věcičku uvnitř?“ Paní Eva možná čekala, že na ni něco vyskočí, ale okamžitě se jí měkce rozzářila tvář. „Panenka?! Takovou jsem si moc přála! Mě dali do sirotčince k jeptiškám, víte? Pořád jsme museli být za všechno vděční, ale taky jsme nedostávali nic jen tak, žádné dárky. Ale když jsem pak měla holku, ta už panenku musela mít!“