Konec „maršmelounového testu“?

„Maršmelounový test“ vymyslel Walter Mischel ze Stanfordovy university před více než půlstoletím. Nabídl dětem želatinový bonbon (anglicky marshmellow) a slíbil jim druhý, pokud ten první nesnědí během následujících patnácti minut. Pak nechal děti s tímto dilematem čtvrthodinu o samotě. Některé děti pokušení neodolaly, jiné ano. Mischel otestoval „maršmelounovým  testem“ zhruba šest stovek čtyřletých dětí ze školky zaměstnanců Stanfordovy univerzity a osudy zhruba devadesáti z nich pak dokázal sledovat i během dospívání a v dospělosti.

Mischelovo opomenutí

Děti odolné vůči pokušení se ve škole lépe učily a byly společensky aktivnější, odolnější vůči stresu a sebevědomější. Dobře si plánovaly své aktivity a uvažovaly racionálně.  Naopak děti, které v testu neobstály, ve všech ukazatelích zaostávaly. Byly impulsivnější a agresivnější, v dospělosti se častěji potýkaly s drogovou závislostí, rozváděly se a měly vyšší sklony k obezitě.

Ve věku kolem pětačtyřiceti let podstoupili někteří Mischelovi dobrovolníci vyšetření mozku moderními zobrazovacími technikami. Ti, kteří prokázali odolnost k pokušení, vykazovali zvýšenou činnost přední části mozkové kůry, důležité např. pro plánování a pro kontrolu emocí. Naopak dobrovolníci se slabou vůlí vykazovali výrazně vyšší nabuzení v tzv. striatu, kde se nacházejí nervové obvody generující pocit uspokojení.

Mischel dával pevnou vůli a schopnost odolat pokušení do přímé příčinné souvislosti s úspěchy ve škole, v práci i soukromém životě. Na první pohled to vypadá logicky, ale vědci dobře vědí, že se za podobnými „příčinnými souvislostmi“ může skrývat působení jiných faktorů, které nejsou na první pohled zřejmé.

Jedním ze slabých míst Mischelovy studie byl výběr malých „dobrovolníků“. Testy prováděl ve školce, kam chodily děti zaměstnanců Stanfordovy university. Spolu s dětmi dobře situovaných akademiků ji navštěvovaly i děti ze sociálně mnohem slabších rodin řadových zaměstnanců starajících se o běžný chod university. Mischel nebral sociální zázemí dětí v potaz. A to se s odstupem mnoha desetiletí ukázalo jako vážný problém.

Tým vedený Tylerem Wattsem z Newyorské univerzity nedávno publikoval výsledky opakovaných Mischelových experimentů. Dal si přitom záležet, aby pracoval s podstatně větším souborem dětských dobrovolníků. Celkem otestoval kolem šesti tisíc dětí z různých sociálních skupin a do hodnocení zahrnul i sociální prostředí, ve kterém děti vyrůstaly. Výsledky jsou překvapivé. Sociální prostředí se ukazuje pro výsledky „maršmelounového testu“ jako velmi významné a schopnost odložit uspokojení nehraje pro úspěšnost v životě zásadní roli.

Ve Wattsově studii si v „maršmelounovém testu“ vedly lépe děti z plně funkčních a majetných rodin. V životě se ale dětem z takových rodin dařilo lépe bez ohledu na to, zda jako čtyřleté „maršmelounovému pokušení“ vzdorovaly nebo podléhaly. Děti z rodin s horším zázemím byly méně úspěšné a jejich skóre v „maršmelounovém testu“ na to rovněž nemělo velký vliv. Životní vyhlídky dětí byly předurčeny především rodinným prostředím a příjmy rodiny. Walter Mischel tedy ve svých „maršmelounových“ studiích nevzal v potaz ty vlivy, které se ve Wattsově studii ukázaly jako rozhodující, a došel k mylnému závěru.