Manželství po dvaceti letech

Rozhovor dvou žen vystihuje poměrně častou realitu. Jistě, bylo by bláhové myslet si, že počáteční zamilovanost vydrží navěky. Jenže neměla by se právě ona zamilovanost postupem času proměnit v lásku, jež udělá z manželství klidný a stabilní přístav, do něhož se oba partneři rádi vracejí a který si proto pečlivě chrání? Teoreticky ano – existují manželství, v nichž se to podařilo. Ovšem ruku na srdce, budete muset trochu zapátrat, než takové najdete.  V současnosti přibývá manželství, která skončí rozvodem po dvacátém roce trvání. Jejich okolí tím bývá často šokováno: „Vždyť spolu byli tak dlouho!“ Odpověď mnohdy zní: „Právě proto…“

Úskalí manželství

Jedním z největších kamenů úrazu bývá vytrácející se komunikace. Většina úkonů se již stala rutinní záležitostí, netřeba o nich hovořit: „Manžel přijde z práce, vybalí nákup, dá si kafe, otevře noviny a chce mít klid. Já vyperu nebo něco uvařím a večer se sejdeme u televize. Když minule vypadl proud a my nemohli nic dělat, seděli jsme u stolu a koukali na sebe jako dva cizí lidé.“ Příliš tichá domácnost mimo jiné znamená, že se vytrácí zájem o toho druhého: „Někdy bych chtěla doma říct, co bylo v práci, ale vím, že manžela to nezajímá. Navíc má na všechno svůj názor, zpravidla jiný než já, tak raději mlčím.“

Dalším problémem bývá nadměrný stereotyp. Život uvízl v pevně zajetých kolejích. Ani jeden nemá snahu přijít s nějakou novou aktivitou, a pokud ano, druhá strana velké nadšení neprojeví. Partneři si odvykli hledat společný kompromis: „Manželka má ráda své pohodlí, výlety na kole odmítá, a tak sedíme doma.“ Dotyčná manželka ovšem vidí věc jinak: „Těch deset kilometrů, které bych ujela, nestojí manželovi za to, aby vytahoval kolo z garáže. Pokud neudělá svoji padesátku, není spokojený.“

Někdy se situace vyostří do té míry, že manželé na sebe začnou být přímo alergičtí. Přesně vědí, co, kdy a jak ten druhý řekne nebo udělá: „Když jí polévku, tak srká, a když mu to řeknu, tak se urazí.“ Nebo „Žádnou věc neudělá pořádně. Spravil mi dveře od skříně, ale s tím, že ji nesmím často otvírat.“ A názor muže: „Když někam jde, tak neví, co na sebe pověsit, ale když je doma, chodí v teplákách a vytahaném triku. A pak by chtěla večer nějakou erotiku.“

Není divu, že za těchto podmínek se příliš nedaří ani v oblasti intimního soužití. Když se k tomu připočte ještě vliv přibývajícího věku a mnohdy upadající péče o vlastní zevnějšek, pak se přitažlivost partnera začne nebezpečně blížit nule.

Jan Lukavec: Z historie líbání

V průběhu let se také může výrazně změnit partnerova osobnost či jeho životní styl. „Po úrazu už nemohu dělat spoustu věcí, které jsme s manželem dříve dělali společně – nesportuji, necestuji, netančím. Nechci manžela omezovat, na druhé straně je mi líto, když tyto aktivity dělá s druhými a já na něj čekám doma.“ Klasikou pak bývá odhalená nevěra, často manžela s mladší milenkou, nicméně na straně podváděných mohou být rovněž muži.

Rozvod jako řešení?

S uvedenými problémy se dlouholetá manželství bezesporu potýkala i dříve. Proč je tedy nyní rozvodů více? Prodlužuje se průměrná délka života. Zatímco kdysi byli padesátníci už ctihodnými kmety, dnes vedou aktivní život. Přitom ale jejich děti již odrostly a není třeba na ně brát ohled. Ženy jsou obecně finančně méně závislé na mužích než v dřívějších dobách, navíc pokud oba manželé mají něco našetřeno, popř. splacenou hypotéku, rozvod partnery existenčně neohrozí: „Se ženou jsme se rozvedli po jednadvaceti letech. Manželka přijala nabídku manažerské pozice, začala být často mimo domov. Říkala, že v práci toho má hodně, často jezdila na služební cesty. Doma jsme se spíše míjeli, než setkávali. Nakonec ustal i náš intimní život. Myslím, že si někoho našla. Po dvou letech jsme se rozvedli.“

Existují ale i dlouholetá manželství, která rozhodně nelze označit za spokojená či dokonce fungující, nicméně k rozvodu nedochází. Proč lidé zůstávají ve svazku, i když vzájemné city, mnohdy i tolerance i úcta, už dávno vyprchaly? Mezi nejčastější důvody patří ekonomická stránka – nedostatečné finance na získání bytu či obavy (zejména u žen s nižšími příjmy), jestli by ze svého platu vyžily, případně „utáhly“ dospívající dítě na studiích. Dále majetek, např. dům, který manželé společně postavili a se kterým oba spojili své životy, velkým dílem rovněž obava ze změn a samoty, a v neposlední řadě také pocit zodpovědnosti vůči stárnoucím rodičům. „Jsme s manželem už dvacet pět let. Asi posledních šest let už nežijeme spolu, jen vedle sebe. Nemám ale odvahu odejít, bojím se, že bych v čtyřiceti sedmi už k sobě nikoho vhodného nenašla. Navíc oba máme nemocné rodiče, kteří by rozpad našeho manželství nepřežili.“

Pokud jste po přečtení předešlých řádků získali pocit, že usilovat o vybudování spokojeného manželství, je „marnost nad marnost“, nevzdávejte to. Výjimky existují... Marie: „To víte, že už nejsme jako dvě hrdličky, ale ani po těch dvaceti sedmi letech bych neměnila. Na Petra je naprostý spoleh, rodina je pro něj na prvním místě. Nekouří, po hospodách nechodí a nekouká po jiných ženských.“

Petr: „Já jsem od přírody kliďas, Marie má trochu více temperamentu. Když mě naštve, zalezu si do sklepa a tam si něco kutím, dokud si nevyvětrám hlavu. Oceňuji na ní, že se mnou chodí na ryby, ačkoli je sama vůbec nejí. Já chytám a ona si čte nebo maluje. A nejvíc se mi na ní líbí, že je s ní legrace. Naposledy jsem ulovil ji, protože spadla do rybníka, když se mě snažila přesvědčit, abych chycenou rybu tentokrát nesnědl, ale hodil zpátky.“

 Společně na vodu…

Dlouhodobé manželství je jako běh na dlouhou trať. Vyžaduje trénink (v podobě každodenních kompromisů), trpělivost (i když vás váš protějšek opět vytočil, dnes ho ještě neuškrtíte) a odolnost (zejména psychickou). Aby vás onen manželský „běh“ více bavil, je dobré pěstovat si vzájemný smysl pro humor. Největším, a v tomto případě naprosto žádoucím, dopingem je nějaký společný koníček. A pokud i po těch letech dojde na pusu nebo pohlazení a (alespoň občas) na společné radovánky na manželském loži, vězte, že si běžíte rovnou pro zlato.