Noční toulky po střeše

Podivná postava v dlouhé bílé noční košili a v čepicí na spaní se mátožně pohybuje po zšeřelém domě. S rukama napřaženýma před sebe, bosýma nohama a doširoka rozevřenýma, nevidoucíma očima se šourá skrz otevřené dveře na terasu, bez zaváhání přeleze zábradlí a vydá se po hřebenu střechy kamsi za svitem měsíce v úplňku. V bdělém stavu dávno by výlet už dávno skončil pádem do rododendronů v hloubce, ale náš noční chodec pokračuje neochvějně dál, jakoby chráněn neviditelnou rukou…

Tak nějak vypadá románová představa náměsíčníka, člověka, který ani nespí, ani nebdí, a pohybuje se s nečekanou obratností v po těch nejpodivnějších místech. Somnambulismus neboli náměsíčnost je ale ve skutečnosti všechno jiné, než úsměvná záležitost, a pro člověka, který se v noci vydává na pochod svým bytem, stejně jako pro jeho rodinné příslušníky, to je docela nepříjemná věc.

Na první pohled se takový náměsíčník skutečně trochu podobá naší vžité představě. Je pravda, že lidé v tomto stavu mají někdy doširoka otevřené oči, ale přitom jako by neviděli. Jejich pohled je prázdný, rozhodně nijak nevyhledávají oční kontakt, a když jim pohlédnete do očí, mají divný, nepřítomný výraz. Na pomezí mezi spánkem a bděním se pohybují po pokoji, ale tím také veškerá podobnost s romantizující a trochu humornou představou končí. Pohyby člověka v takovém stavu jsou zvláštní, trochu trhané, mátožné. Je dost jasné, že jim chybí správná koordinace, jejich krok i pohyby jsou nejisté. Někdy člověk dokonce i mluví, výjimečně dokonce odpovídá na otázky, a i tady si všimneme, že to není jeho běžný způsob řeči. I mimické svaly jako by ochably a špatně fungovaly, takže jeho slova jsou nezřetelná, setřená, je mu špatně rozumět. Ale že byste si s ním skutečně popovídali, na to zapomeňte.