Psychologie ovlivňuje podobu budov

Psychologie se zabývá zkoumáním duševních potřeb lidí. Ale ten, kdo vytváří prostředí, kde lidé žijí a uspokojují většinu svých potřeb – tedy architekt –, o ní nemá ani tušení. Podobně psychologové nemají tušení o architektech. Karel Smejkal se to pokouší změnit.

Jak jste se jako architekt dostal k psychologii? 

Když jsem studoval architekturu, tak jsem dělal vrcholově sportovní gymnastiku a sportovní aerobik.A tam se objevil psycholog Oleg Nikolajevič Mazurov, Rus, který měl českou manželku a na kontě asi pětatřicet olympijských vítězů a mistrů světa. V tu dobu pro mě psychologie byla taková vtipná záležitost, takže jsem do něj spíš rejpal, kde je pohovka, něco o Freudovi a tak. Ale on s námi pracoval. Snažil se nás vyladit na optimální výkon. A to u každého jiným způsobem, protože každý fungujeme jinak. Já například jako extrovertně stabilní sangvinik musel být spíš brzděn, abych se nezranil. Na závodech jsem pak měl být tak natěšený, že bych soupeře snad i praštil v šatně. Pak tam byli melancholici, kteří podle Olega podávají optimální výkon, jen když si příliš nevěří. Třeba na mistrovství Evropy v Padově byla jedna dívka, která byla právě melancholička a v daném okamžiku na tento temperament moc nevypadala. Oleg ke mně přiběhl s tím, že jí musíme okamžitě zkazit náladu, protože je šťastná, a to je v jejím případě v tomto okamžiku špatně.  

A povedlo se?

Přiběhli jsme za ní pozdě, už byla na startu. Úplně zářila a za chvíli si k mému úžasu vyvrkla kotník… To byl okamžik, kdy jsem plně pochopil, jak důležitá psychologie je. Nějakou dobu potom jsem dodělával školu a vedl se sourozenci firmu, a tak na psychologii moc pomyšlení nebylo. Když jsem ale začal uvažovat o doktorátu, nakonec jsem si i díky Olegovi vybral psychologii staveb jako téma a rozhodl se postavit před problém, jak to propojit – psychologii a architekturu. Již tehdy jsem si uvědomoval, že existuje rozpor mezi tím, jak vnímá architekt své klienty v kontextu různých staveb. Když architekt navrhuje například dům pro rodinu, tráví s klienty dostatek času, aby se dopracovali k vzájemnému konsenzu. Ale co když staví třeba takový kinosál nebo jinou občanskou vybavenost. V takovém případě jako architekt jednáte třeba se starostou, nějakými úředníky, investorem, ale vlastně nikdy s lidmi, kteří tu vaši budovu budou skutečně užívat. Architekt vám samozřejmě řekne, že ví, jak to má pro ty lidi fungovat. Ale když se ho zeptáte, jaký je třeba rozdíl mezi Pražákem bydlícím v centru a Pražákem z Chodova, tak neví. Přitom kdyby měl stavět kino pro takovou čínskou komunitu žijící v Praze, tak si s největší pravděpodobností začne zjišťovat něco o specifice čínské kultury. Proč se podobně nevěnoval rozdílu mezi Pražany?

Z podobných úvah vznikl nápad vytvořit nějaký nástroj na testování budoucích uživatelů, který by se začlenil do procesu navrhování občanských staveb.  Podíval jsem se tehdy na budovu fitness a rozdělil ji na provozní celky: šatny, chodby, kuchyně, zázemí, přidal kritéria: osvětlení, barevnost, vybavení, materiály atd.  Pak definoval úhly pohledu: ekonomické, estetické, provozní atd.  Takto vznikl docela složitý – a obávám se, že pro praxi zřejmě i nepraktický – dotazník. Protože jak donutit lidi, aby hodinu vyplňovali dotazník, že? Ale definovali jsme pojem „dynamika charakteristik“ a byli díky tomu schopni výsledky testů vyhodnocovat v kontextu dané stavby. Když například vyšlo, že lidé se preferenčně shodují na barevnosti z pohledu hygieny, a to v případě například chodeb, věděli jsme, že se bude jednat o jinou barevnost nežli například z pohledu estetiky nebo ergonomie.

Oslovili jsme dokonce tři sta lidí s dotazníkem týkajícím se restaurace, a když jsme se na výsledná data podívali z pohledu místa jejich bydliště, lidé z města versus lidé z venkova, ukázalo se, že například barevnost pro lidi ve městě neměla žádné korelační vazby na ostatní charakteristiky budovy, ale u lidí z vesnice byla prokázána významná korelace s osvětlením.

Co to znamená?

To, že když jsem večer na vesnici, tak se setmí a svět je černobílý. Kdežto v Praze je po setmění barevnost zachována. Ve městě jste zahlceni barevností bez ohledu na denní dobu.A lidi ignorují to, co mají pořád před očima. Nás tehdy nejvíce zajímalo poukázat na to, co lidé spíš nevnímají. Krásný příklad je třeba ve Wuppertallu, hotel ArtFabric. Byl jsem tam třikrát ubytován, ale až na potřetí jsem si všiml, že lustr v hlavním lobby je obří umělecké dílo z dětských plastových stříkacích pistolek… A vsadím se, že když s tím architekt ohromoval investora, jak to celý interiér oživí, asi si nepředstavoval klienta, který ani netušil, co mu dvakrát viselo nad hlavou. Přitom psychologové sebejistě tvrdí, že barvy na nás působí, výška stropu na nás působí, ale co když to není tak úplně pravda? Co když si někdo z nás něčeho třeba jednoduše nevšímá, protože zkrátka takový už je?

Takže to chtělo jiný přístup?

Dá se říct… Vezměte si například, že devadesát procent zakázek architektů vzniká na základě osobního doporučení. Ale na jakém základě k takovému doporučení vlastně dochází? Jen proto, že je někdo něčí kamarád? Napadlo mě, proč neexistuje trochu efektivnější způsob výběru architekta.  U nás je asi 8 000 architektů. A většina lidí zná jen toho jednoho, co jim dělal barák. Nezná jich deset nebo dvanáct, natož stovky. Nemůžou poměřovat, hodnotit. Tak jsem se začal ptát architektů: „Stalo se vám někdy, že se vás klient zeptal, co se vám jako architektovi líbí, předtím než si vás objednal?“ A překvapivě jsem nenašel jediného, kdo by na to odpověděl kladně, nikde ve světě. A to je ten problém. Vy si vybíráte architekta například na základě jeho webu, kde jsou fotky jeho realizací. A myslíte si, že to je to, co se mu líbí. Jenže ve skutečnosti to tak nemusí být.  Znám třeba architekty, co dělají pro ruskou klientelu, a ti mi říkali, že se jim vůbec nelíbí styl, který pro ně dělají. Že sami žijí v moderně, ale realizují to, co po nich jejich klienti vyžadují, jsou to profesionálové. Na základě toho nás napadla taková webová hra, „Najdi si svého architekta“. Požádal jsem asi sedmdesát architektů, aby si ji zahráli jako první, a uložil jejich preference v barvách, kuchyních, rodinných domech a architektonických slozích. A pak jsme nechali veřejnost si hru zahrát a po seřazení individuálních preferencí mohl každý získat typ na architekta s největší pravděpodobností shody názoru na daná témata. Fungovalo to docela dobře.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Matyáš Zrno

Související články