Strašidlo samoty
Je to už dva roky, co britská vláda získala zvláštního ministra (tedy tehdy ministryni). Konkrétně ministra pro sport, občanskou společnost a samotu. Tehdejší premiérka Theresa May to zdůvodnila tím, že celých devět milionů Britů se cítí často nebo pořád osamoceně a škody, které z osamocení vznikají zaměstnavatelům, dosahují tří a půl miliard liber ročně. A Británie v tom není sama. Vyspělým světem obchází strašidlo osamění.
V USA se osamoceně cítí třetina lidí nad 45 let. Ministr zdravotnictví to označil za „rostoucí zdravotní epidemii“ a sociální izolaci za stejně zdraví škodlivou jako kouření patnácti cigaret denně. V Japonsku má pomalá smrt starých opuštěných lidí i své vlastní jméno – kokoduši. Osaměle žije polovina Švédů a řada z nich umírá bez kontaktu s okolím, které na úmrtí upozorní až zápach z bytů, které prohledávají zvlášť tím pověření sociální pracovníci. V Dánsku neziskové organizace pořádají setkání osamělých lidí ve věku 15–25 let. Neurologové John T. Cacioppo a Stephanie Cacioppo z Chicagské univerzity tvrdí, že osamění se týká ve vyspělých zemích třetiny populace, přičemž jeden ze dvanácti je osaměním postižen zcela zásadně. Důsledky? Jste nedůtkliví, sebestřední, v depresi a s dvacetišestiprocentním rizikem předčasné smrti. A nezáleží na vaší rase, vzdělání, výdělku nebo pohlaví.
| Pomohou sociální sítě? Sociální sítě jistě nejsou takovým vražedným strašákem, jaký se z nich někdy dělá. Koneckonců už nejsou výjimkou manželé, kteří se seznámili na sociálních sítích. Ale platí, že tyto sítě jsou dobrým sluhou, ale zlým pánem. Pro maminky na mateřské může být Facebook skvělou příležitostí, jak zůstat v kontaktu se svými přáteli, když nemají čas někam chodit. Podstatná je ale souslednost – mít nejdřív reálné přátele… A vzhledem k tomu, že většina osamělých lidí má sklony k sebepodceňování, tak jim nepřidá, když sledují vyumělkovaný svět instagramových fotek či facebookových statutů, se kterými se nemohou měřit. Sociální sítě, a navazování vztahů na nich, nás ale někdy odrazují od skutečného života. „Píšu si třeba s holkou, ale když se máme setkat, tak se vymluvím a nepřijdu. A raději zůstanu na netu a u psaní. Vlastně mě to štve, ale v tu chvíli se nedokážu zvednout,“ popisuje to jeden teenager. Ale není fér to házet jen na sociální sítě. Nevíme totiž, co bylo dřív, zda vejce, nebo slepice. Podle jedné americké studie je možné jak to, že se k sociálním médiím obracejí nejvíc právě mladí lidé, kteří se cítí osaměle a izolovaně, tak fakt, že rostoucí aktivita ve virtuálním prostoru nás nějakým způsobem vede k tomu, že se začneme vzdalovat skutečnému světu. |
Sám mezi lidmi
Nezáleží dokonce ani tolik na věku. Osamělost rozhodně nepociťují jen staří lidé, jak by se dalo čekat. Ani se netýká jen matek na mateřské. Osamělost může postihnout i úspěšného třicátníka obklopeného lidmi. Podle britského statistického úřadu se nejčastěji cítí sami lidé ve věku 16–24 let (!). Osaměle se cítí víc ženy než muži, víc nemocní než zdraví, víc nájemníci než majitelé nemovitosti (ti jsou v Británii více ukotveni v komunitě svého bydliště), víc single lidé a vdovy a vdovci než ti, co žijí v manželství, víc nezaměstnaní než zaměstnaní a víc ti, co se necítí ve svém bydlišti jako doma a nedůvěřují lidem ve svém okolí. Nejvíce jsou ohroženi ovdovělí nemocní lidé, single lidé středního věku se zdravotními problémy a nakonec mladí nájemníci, kteří se necítí být součástí místní komunity. Do téhle skupiny patří i lidé, do kterých by to člověk neřekl. Mladí, zaměstnaní (byť v méně placených zaměstnáních), bez zdravotních problémů… nejčastěji nebydlí sami, polovina dokonce v páru.
Abyste se cítili osamělí, nemusíte být totiž nutně sami jako Robinson na pustém ostrově. Můžete být přímo obklopeni lidmi. Jenže lidmi, kteří vám nerozumí (nebo vy jim) a se kterými nemůžete sdílet své niterné pocity, strasti i slasti. Jako dítě, když přijde do nové školy. Sedí v lavici v třídě plné dalších dětí, ale přesto hluboce osamělé. S žádným z těch dvaceti dětí si totiž nemůže popovídat. A my potřebujeme lidi, kterým si můžeme postěžovat, když nám je špatně, a pochlubit se, když se nám něco povede. Je to naše hluboká lidská potřeba. Známe to všichni – když si stěžujeme, často ani neočekáváme, že nám někdo nabídne řešení. Ale jen ta možnost si o problému popovídat nám pomáhá zvládat stres. Stejně tak nám prospívá pouhá fyzická přítomnost blízkého člověka, nemluvě třeba o objetí.
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.
PSYCHOLOGIE DNES je časopis o mezilidských vztazích, životním stylu, společenských trendech, o sebepoznání a rozvoji osobnosti. Přináší články předních odborníků psané čtivou formou, rozhovory s kapacitami oboru z Česka i zahraničí, polemiky na aktuální témata, rady pro partnerské vztahy, výchovu i kariéru. Zabývá se prevencí závislostí, výsledky zajímavých výzkumů, sociální sférou apod. Je úspěšně přijímán širokou veřejností, stejně jako v odborných kruzích. Zvláště je ceněn jako inspirativní pomůcka pro studenty humanitních oborů.