„Setká se neslyšící se zrakově postiženou a vozíčkářkou…“ Ne, to není začátek vtipu. To je myšlenka, kterou jsem v hlavě nosila už dlouho. Chtěla jsem strávit odpoledne s lidmi s odlišnými druhy handicapu. Chtěla jsem zažít, jak na sebe budou reagovat, jak spolu budou fungovat, jak si porozumí. A vznikl z toho projekt, který pomáhá jak neslyšícím a nevidomým, tak těm na vozíčku. A i nám, z běžné společnosti.

Oslovila jsem neslyšícího Vladimíra, prakticky nevidomou Nicole a vozíčkářku Terezu. Našla jsem společný termín. Aby ale bylo všechno autentické a nikdo z nich si nenačítal, jak má komunikovat s ostatními, dopředu jsem žádnému z nich neřekla, co se bude dít. Dala jsem si s nimi schůzku, ale nevěděli, že na ni přijdou kromě mě ještě další dva lidé. S různými handicapy… 

Scházíme se na Florenci. Nejdřív vidím neslyšícího Vláďu. O kousek dál stojí prakticky nevidomá Nicole. 

Jdu je představit. Nicole podává Vláďovi ruku: „Dobrý den! Já jsem Nicole.“ 

Nicole Vláďu nevidí, on ji neslyší. Pomocí prstové abecedy Vláďovi ukazuji, že se jmenuje Nicole. Ne že by její jméno neuměl odezřít. V odezírání je Vláďa dobrý. Ale je blonďatou Nicole unešený.

„Je krásná!“ znakuje Vláďa.

„To máš pravdu,“ usmívám se. A hned se zarazím. Nicole nevidí, co Vláďa znakoval. A zatímco mi Vláďa znakoval, že je krásná, ona slyšela jen mou odpověď, že má Vláďa pravdu…

A tak Nicole tlumočím, jaký kompliment jí Vláďa složil. 

„Jé, to je od něj moc milé, děkuji,“ zardí se Nicole. A já Vláďovi tlumočím, že Nicole děkuje. I když… To, jak se červená, mluví samo za sebe…

Z Florence vyrážíme metrem na Budějovickou, kde máme sraz s vozíčkářkou Terezkou. Jak vstupujeme do vagonu metra, Nicole mi říká: „Veru, nevím, co plánuješ… Ale hlavně mě tady s Vláďou nenechávej, nesmíš mi utéct… Jak bychom se domluvili? Já bych ho neviděla, on by mě neslyšel…“ směje se Nicole.

V metru je tlačenice, přistupuje stále více lidí… Vláďa kroutí hlavou, nelíbí se mu, že si nemá kam sednout. A do toho Nicole, po jednom prudkém zabrždění vagonu komentuje: „Ježiš, jestli se tu zřítím s tou bílou holí… To bude ostuda…“ 

„Neboj, je tu vagon plný lidí, ti by tě zachytili…“ popisuji jí, aby si lépe dovedla představit, jak moc je vagon nacpaný.

Přesouváme se za vozíčkářkou Terezkou. Když už jsme na místě, vytahuji mobil, abych jí napsala, že jsme dorazili. A mezitím vidím esemesku, kterou mi poslala pár minut předtím, když jsme jeli metrem. 

„Vybila se mi baterie v elektrickém vozíku! Naštěstí je doma přítel, takže mě doveze na mechanickém. Omlouvám se za komplikaci, budu mít chvilku zpoždění.“

Nevidět, neslyšet nebo nechodit?

O pár minut později se scházíme i s vozíčkářkou Terezkou na smluveném místě. A teprve tam všem vysvětluji, proč jsme se sešli.

„Často se mě lidé ptají, jaký handicap je nejhorší… Jestli je největší tragédie nevidět, neslyšet nebo nechodit. Proto mě napadlo, že bych vyfotila sérii tří fotek, která by názorně ukázala, že nemá cenu srovnávat. Že každý handicap má svá specifika. Chtěla jsem ukázat široké veřejnosti, že každé postižení představuje bariéru. A právě když si tu bariéru uvědomíme, lépe si uvědomíme, jak můžeme jako většinová společnost pomoci…“

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Veronika Cézová