Pevné objetí: Jak se na něj díváme dnes

Devadesátiletá psycholožka Jiřina Prekopová je autorkou jednoho z nejprodávanějších titulů Portálu Malý tyran. Obliba této knihy nestárne. Současně je ale propagátorkou metody pevného objetí, která vyvolává kontroverzní postoje veřejnosti laické i odborné. Zvláště videa s touto terapií šířená v televizi či na sociálních sítích budí značné vášně. Kritiku vzbuzuje hlavně její uplatnění v práci s autistickými klienty. V následujícím textu o metodě Jiřiny Prekopové polemizují dva známí čeští psychologové, Jaroslav Šturma a Jeroným Klimeš.

Jaroslav Šturma: 

Terapie pevným objetím jako obohacení terapeutického přístupu My starší si pamatujeme dobu, kdy nám „odborníci“ radili, abychom se dětí dotýkali z hygienických důvodů co nejméně. Nebylo žádoucí je líbat ani mazlit se s nimi. I mateřské mléko pro kojence se považovalo za něco ne dostatečně vědecky podloženého, proto bylo doporučeno nahrazovat je mlékem umělým. Doba se naštěstí změnila. Dnes je samozřejmostí, že mnozí mladí rodiče se v kontaktu se svými kojenci a batolaty řídí rodičovskou intuicí a objevují v sobě smysl pro přirozený řád věcí. Můžeme tak potkávat rodiče, kteří opět své malé děti nosí v šátku a jsou jim tak stále na dosah. V posledních desetiletích tedy zažíváme dalekosáhlý návrat k přirozenosti. Nebylo by tomu tak, nebýt osobností, jako je dr. Jiřina Prekopová, jež na podzim letošního roku v plné svěžesti oslavila 90. narozeniny. Připomeňme jen, že právě v Salcburku uspořádala v roce 2002 mezinárodní kongres s názvem „Bez tepla hnízda není svobodného letu“. Autorka svým životním dílem razí životní styl založený na respektu k přirozené jednotě mezi dítětem a rodiči a na empatické komunikaci mezi lidmi, zvláště mezi těmi, kteří k sobě patří. Směřuje k pozitivnímu rodičovství, v němž je vzájemná komunikační otevřenost vycházející ze vzájemného přijetí nejlepší prevencí poruch mezilidského soužití. Ve škole lásky v rodině se vzájemná důvěra a bezpodmínečné přijetí obnovuje a prohlubuje tak, že případné konflikty jsou ve dvojici vyjádřeny a konfrontovány až k vzájemnému smíření tak, aby „nad jejich hněvem nezapadalo slunce“ (Ef. 4, 26). Koncentrovanou a v řadě situací indikovanou podobu tohoto životního stylu představuje terapie pevným objetím. Spočívá v objetí dvou osob, které k sobě podle přirozeného řádu náleží, jsou anebo by měly být spolu spjaty, pokud se pro to samy rozhodnou (anebo, nejsou-li odpovědného rozhodnutí samy schopny, jako je tomu např. u malých dětí, v souladu s jejich zájmem rozhodnou rodiče) a jestliže se jejich konflikt nedá plně vyjádřit slovy. Pevné objetí je pak prostředkem vzájemné emoční konfrontace, kdy si partneři vyjadřují navzájem, jak se jim s druhým z nich vede, a jejich zlost, smutek či duševní bolesti a zranění se proměňují ve vzájemnou, pokud možno bezpodmínečnou lásku. Proces je završen tehdy, jestliže se vzájemná láska mezi nimi znovu rozproudí. Pevné objetí bývá se zdarem aplikováno zejména v případě usmíření s klíčovými životními osobami, jako je smíření mezi manžely (partnery), dále usmíření s rodiči, ať dosud žijícími, či již zemřelými (v tom případě se to děje v imaginaci), v případech truchlení a oplakání bolestné ztráty blízké osoby či vyrovnávání s traumatizujícími zážitky. Dobré zkušenosti jsou také s dětmi v období vzdoru či s těmi, jež někdy bývají nazývány „malými tyrany“. Usmiřovací terapie probíhá ve třech oddělených krocích. Např. v případě přetrvávajícího psychického zranění rodičem z dětství pomáháme znovu prožít bolestné situace v jejich konkrétnosti (z perspektivy dítěte). Ve druhém kroku klient dospělýma očima nahlíží do předpokládaného dětství svého rodiče, vlastně se jako dospělý vciťuje do toho, co jej formovalo. Ve třetím kroku dochází k vizualizovanému či fyzickému setkání obou, kdy klient zažije pochopení pro jednání svého rodiče a projeví mu respekt a dík za to dobré, co od něho přijal. Cítí se odlehčen od zátěže minulosti a je s to vykročit do příštích dnů svého života. V případě nevyplakané bolesti zakouší klient na konkrétních představách neodplavenou bolest spojenou se ztrátou blízké osoby, provází ji na poslední cestě, setkává se s ní a s její přítomností v srdci může vykročit do dalšího života. Terapie pevným objetím se řídí svým etickým kodexem (viz http://www.prekopovapevneobjeti.cz/).  Oprávnění provádět terapii pevným objetím mají absolventi výcvikově-vzdělávacího kursu, jenž trvá nejméně 500 hodin a zahrnuje výklad nezbytné teorie, sebezkušenost, vlastní terapeutickou práci pod vedením a supervizi. Nesetkali jsme se se stížností na tuto terapii, aplikovanou certifikovanými terapeuty. Terapeutem není ten, kdo objímá (viz definice), nýbrž ten, kdo terapeutický proces vede. Pokud jde o terapii poruch autistického spektra, zažil jsem jednotlivé klienty, jimž tato terapie přinesla zmírnění těžkostí a rodičům nabídla některé možnosti podpory dítěte. Byl jsem i svědkem několika případů, v nichž se autismus rozvinul např. v útlém věku po odloučení od klíčové osoby, třeba v důsledku nečekané hospitalizace, kdy pevné objetí pomohlo překonat autistickou obrannou reakci dítěte. Okolnost, že se rodič aktivně na terapii podílí, neznamená vůbec, že by se jakkoli podílel na vzniku potíží. Jde objektivně i subjektivně o těžkou, dlouhodobou zkoušku, které jsou dítě i jeho rodiče a rodina vystaveni, a mají naprostou svobodu ve volbě prostředků pomoci a naši plnou podporu a účast.

Terapie pevným objetím
Terapie pevným objetím je neověřená forma psychoterapie vyvinutá pro lidi s duševním postižením, autismem, behaviorálními problémy anebo duševními poruchami, kde se předpokládá, že vyrovnání narušených vazeb bude terapeuticky užitečné.  Probíhá tak, že účastníci, nejčastěji usazení proti sobě, se pevně objímají a vzájemně si hledí do obličeje. Drží se, dokud v této konfrontační pozici nevyjádří všechny svoje prvotní bolestné pocity, agresivní impulsy, obavy a tyto neodplynou. Setrvávají tak, dokud nevymizí negativní pocity a pevné objetí se nepromění v objetí láskyplné. Děti jsou objímány osobou blízkou, může to být však i terapeut. Terapeut svými projevy podporuje vznik tohoto vzrušení a vybití i tím, že zúčastněné pobízí, aby se „vynadávali i vyplakali“. Doba přijetí je procesem, a tudíž délka zadržení není časově omezena. Má se provádět na příhodném místě, v pozici vsedě nebo vleže. V ideálním případě držení trvá tak dlouho, dokud nejsou ošetřovaní připraveni uvědoměle přijmout příjemné prožitky, což bývá i několik hodin. Podle Prekopové nemá být metoda užívána jako trest anebo tělesný trest, nemá s ní být spojeno zneužívání. Rovněž ji nemají provádět osoby, které se vůči dětem projevily již dříve zaujatě nebo s vnitřní agresí či již dříve děti zneužívaly. Podle stanoviska České lékařské komory jde o metodu s neověřenou klinickou působností, která by proto neměla být zdravotníky používána.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Matyáš Zrno